Náš vídeňský pobyt se řítí do
své poloviny a my už jsme se za tu dobu ve spoustě věcí naučili
chodit. Nejdřív jsme si zpracovali učitele genetiky. Každou
hodinu sliboval, jak dá prezentace na moodle, ale pořád se nic
nedělo. Tak jsme si ho s Emily (Americká medička) na začátku
hodiny čaply, dotáhly k počítači a dožadovaly jsme se nahrání
slíbených materiálů. Učitel byl zmatený jak lesní včela,
vypadal, že vidí moodle poprvé v životě. Emily na něho anglicky
pálila rozkazy typu – Zkuste kliknout tady; Co znamená toto
tlačítko? Já jsem na svém počítači neustále obnovovala
moodle. Asi po pěti minutách se složka Human evolutionary genetics
konečně objevila. Volejte sláva a pět dní (nebo možná tři
dny) se radujte.
Samostatnou kapitolou je doprava ve
Vídni. Sice je pravda že šaliny jezdí každou chvilku, no ale
jaké šaliny. U nás by je vystavovali jako exponáty z minulého
tisíciletí a z depa by je vytáhli jen na nějakou historickou
jízdu Brnem. K tomu všemu mají řidiči na sobě takovou hroznou
kombinézu a spíš svým vzezřením připomínají spíš hodně
nepovedeného Bořka stavitele než řidiče městské hromadné
dopravy. Když jsme poprvé jeli onou starou šalinou, byli jsme z
toho dost v šoku a to jsme ještě nevěděli, co přijde. Na jedné
zastávce jsme stáli už dost dlouho. Začali jsme nervózně
podupávat, celkem jsme totiž spěchali. Za chvilku vylez řidič,
šel k jednomu sedadlu, kde seděl mladý borec a začal mu něco
německy říkat. Borec nevzrušeně vstal a přesunul se jinam.
Načež řidič odklopil vrch sedačky, nabral z ní hrst štěrku a
šel to vysypat na koleje. Hustý. Shodou okolností jsme se tento
týden v šalině opět dobře pobavili. Na konečné stanici řidička
vozila cestujícím kočárek s dítětem. Jeho rodiče si mezitím
odskočili koupit lístky. To jsou aspoň služby pro cestující.
Jelikož je Vídeň velké město, je
tady hodně lidí a v takovém kvantu je i více podivínů. Tento
týden jsme natrefili na dost divného týpka. Stál na zastávce a
zprvu jen rozhazoval rukama. Ondra poznamenal, že určitě přijímá
energii z kosmu. Jenže potom začal své máchání rukou doplňovat
i kopáním nohou. To už bylo celkem nebezpečné. Posunuli jsme se
do bezpečné vzdálenosti. Týpek přidával na tempu, dvěma skoky
překonal vzdálenost mezi ním a Ondrou a zasadil mu pomyslný úder
na krk. Naštěstí pohyb nedokonal, zastavil ho asi 5 cm před
Ondrou, takže jeho krk zůstal ušetřen. Což bylo dobře i pro mě,
páč bych jinak musela Ondru pomstít a bít se s někým na ulici
se mi vážně nechce :D Velmi rychle jsme se nalodili do šaliny,
bojovník zůstal na nástupišti. Sedli jsme si, vstřebávali jsme
uplynulé události a v tom borcovi před náma zazvonil mobil. Vzal
ho a říká – Co chceš ku*va? V podobném duchu následoval celý
rozhovor a ku*vy lítaly za každým druhým slovem. Začali jsme se
smát, ku*va je opravdu mezinárodní slovo :D
Taky už pomalu všem začínáme
rozmlouvat, že spolu s Ondrou opravdu chodíme. Naposledy se mi to
povedlo vysvětlit Srbovi Alexovi. Došla jsem do posilovny, Ondra se
mnou nešel. Začala jsem cvičit a za chvilku se přiřítil Alex.
Hned se mě ptal, kde mám přítele. Se smíchem jsem mu odpověděla,
že Ondra opravdu není můj přítel. Pořád to nemohl pochopit,
vždyť spolu bydlíme (btw. Jsme asi jediný smíšený pokoj :D ).
Když jsem pořád trvala na svém, Alex očividně potěšen touto
novinkou hned navrhl, že bychom mohli jít spolu běhat. Že bych se
provdala do Srbska? To by bylo aspoň vzrůšo :D
Jo a příští článek píše Ondra,
ať máte taky jiný úhel pohledu na věc :)
Žádné komentáře:
Okomentovat