Už zase nestíhám

Po pěti měsíčním pobytu na Azorských ostrovech jsem musela čelit tvrdému návratu do reality. Skutečnost, na kterou jsem se ani trochu netěšila. Ale plán byl jasný - ve škole prodloužím o semestr, ke státnicím půjdu v únoru. Během srpna, září, října dodělám výzkum na diplomku a do Vánoc ji mám napsanou a budu mít necelé dva měsíce na naučení se látky ke státnicím. Naplánované to bylo hezky, ale.... Ale trhliny se objevily už v srpnu, kdy jsem musela hlídkovat u ségry a čekat, až porodí, abych během osudného dne mohla hlídat Jindřicha a Petr mohl s Lindou do porodnice. Daliborovi se za náma moc nechtělo, ale nakonec v polovině srpna byl násilím vytažený. Já jsem po 12ti hodinách nepřetržitého hlídání Jindry byla zralá na láhev něčeho pěkně tvrdého a byla jsem fakt hodně ráda, když jsem uviděla švagra ve dveřích. V mezičase se mi ještě podařilo najít brigádu a přestěhovat se do nového bytu v centru, ale pořád jsem ještě odmítala skutečnost, že nemám 3 minuty od bytu oceán, když mluvím česky, tak mi všichni rozumí a steaky jsou tu hrozně drahé.

Ještě když jsem byla na Azorách, tak jsem byla opět zvolená do studentské komory akademického senátu PřF. A abych pozvedla úroveň svého ZetAáčkovství, tak jsem se rozhodla kandidovat na předsedkyni a i když jsem to nečekala, tak jsem byla zvolena. A jelikož děkanovi končí volební období, tak se vyhlásily nové děkanské volby. Čili poslední měsíc nedělám nic jiného, než zakládám Doodle hlasování o vhodném termínu pro nějakou schůzku, kde nám někdo chce říct, kdo že je ten nejvhodnější kandidát na nového děkana. Zakládání událostí na facebooku je teď moje nová superpower a volební programy kandidátů znám skoro nazpaměť. V noci se mi o tom dokonce zdají sny a Míša s železnou pravidelností před každou schůzkou doplňuje zásoby vína v lednici. Pevně doufám, že 20.listopadu jednoho z kandidátů zvolíme a já se konečně vyspím. Má játra to taky ocení.

Vrcholem všeho bylo, když jsem na diplomovém semináři měla přednášku o Azorách. Říkala jsem, jak to bylo super. Že jsme nemusely makat jak ve Vídni a sem tam jsme z laboratoře utekly dřív a šly se slunit na pláž. Abych motivovala všechny studenty, aby vyjeli na Erasmus, jak je to super, žejo. Na to konto se mě jedna slečna zeptala, jestli to nepovažuji za promarněnou příležitost. To jako vážně?! Promarněnou příležitost k čemu, k objevu nějaké senzace, která by byla hodná Nobelovky? Ne, takové ambice jsem nikdy neměla a po pěti letech studia je má jediná ambice to už konečně dostudovat, hodit desky s titulem do šuplíku a vyrazit ještě na absolventský Erasmus. Zrovna když jsem dneska vstávala a podívala se na hromadu hrnků od kávy, rtěnek a naušnic, které se mi během celého týdne nakupily na stole, protože klasicky zase nic nestíhám, tak jsem litovala, že jsem se neprobudila uprostřed Atlantiku. Tam bych nemusela řešit hromadu emailů, na jejichž vyřízení jsem ještě neměla čas a polepenou nástěnku lístečky, co, kdy, kde a s kým mám všechno vyřídit. Ale už i venkovní teplota mi naznačuje, že se opravdu nenacházím na Terceiře, čili ZetÁčko je 100% zpátky ve městě.

Myslím, že má Azorsko-brněnská aklimatizace je dokonána. I´m back, bitches! :)
PS: 24.11. v 18:00 v Otrokovické Městské kavárně budeme mít s Míšou přednášku o Azorách, kdyby chtěl někdo slyšet všechny naše zážitky naživo.