Jak přišla dospělost

Je to tady. Už i na mě došlo. To, co jsem tak dlouho odkládala. Po návratu z Azor jsem si studium prodloužila o 2 semestry (původně jsem si myslela, že jenom o jeden, ale není kam spěchat, žejo). Začala jsem dodělávat výzkum na diplomku a sepisovat to. Hrůza. Nakonec jsem svých 110 stránek nechala svázat do hráškově zelených desek, aby to aspoň hezky vypadalo a byla zralá na měsíční pobyt v lázních. A to mě čekalo ještě učení. Začít se učit po tom, co jste semestr poskakovali na Azorách a 2 semestry v Brně pipetovali vzorky kočičí krve, není úplně dobrá výchozí pozice. Do toho jsem ještě v květnu podepsala své první HPP a nastoupila pracovat na fakultu. Takže půl dne jsem pracovala a půl dne jsem se učila všechno možné i nemožné o kyselině arachidonové. A to chceš. Abych to měla ještě příjemnější, tak si někteří nezapomněli rýpnout, že na práci asistentky jsem nemusela 6 let studovat biologii. Ano, nemusela. Ale každý svého štěstí strůjcem a karma je zdarma. Po necelém měsíci učení, kdy jsem se v noci budila s hrůzou, že jsem neudělala státnice, nadešel den D. Postupně jsem měnila barvu z bílé na zelenou a opačně. Chtělo se mi hystericky smát a brečet zároveň. Děkuji všem mým kamarádům, kteří se za mnou ten den stavili a hlavně Míši, Verči a Míši, které mi držely ruku a poslouchaly mé nářky. Po hodině výslechu od státnicové komise jsem vyfasovala 3 známky a žádné nebylo F, dokonce ani E a já teda po 6 letech dostudovala. Byl to divný pocit, ještě mi to nějak nedocházelo. Šli jsme to pak se spolužáky zapít. Dali jsme si panáka, 2 piva a šli jsme se domů dospat. Vypadali jsme jako chodící zombie. Když jsem se ráno probudila na budík, chvilku jsem přemýšlela, jestli se mi to všechno nezdálo. Nezdálo. Jediný dopad to mělo na to, že jsem si na cedulce u kanceláře a v podpisu v emailu dopsala před jméno Mgr.

Tak jsem ze dne na den přestala být studentem, kterým jsem byla od roku 1999, kdy jsem nastoupila do první třídy. 22.6. 2018 jsem se oficiálně stala dospělou Natálií, která platí daně a nejbližší slevu dostane v důchodu. Zmizení studentských výhod jsem zaznamenala po chvíli, kdy jsem si musela koupit roční dospěláckou šalinkartu. Čili teď jezdím úplně stejnou šalinou, ale mám to 2x dražší.

V listopadu se odstěhovala Míša z bytu a po 6 letech společného bydlení jsem si musela najít novou spolubydlu. S odstěhováním Míši klesla i má spotřeba vína a zároveň narostla potřeba mít víc soukromí a neptat se neustále mé nové spolubydlící, kdy pojede na víkend pryč. Pak matice přišla s myšlenkou, že bych si asi jako měla v Brně pořídit byt, když tam mám práci a ona už se tam naučila jezdit vlakem. Zděsila jsem se. Koupit byt?! Jak se to dělá? V tomto případě jsem docenila, že nejsem jedináček a mám starší sestru, která ví, co a jak. Takže jsem s Lindou, švagrem a dětmi vyrazila na prohlídku bytu. Zatímco já a Linda jsme obdivovaly interiér, Petr se ptal na technické věci, kterým jsem vůbec nerozuměla. Ale byt prošel přísným Petrovým okem a já mohla začít vyřizovat hypotéku. Je to teď moje nová kámoška na 30 let. Stálo mě to spoustu papírování a vyřizování. Byla jsem jak Alenka v říši divů, kde se za každé razítko, papír a příkaz platí. Došla jsem s papírem na katastrální úřad. U stolu seděla paní, už od pohledu nepříjemná úřednice. Pozdravila jsem ji a vylíčila ji svou žádost. Ona se na mě podívala, nic neřekla, vzala papír. Dlouze ho zkoumala a pak na něj hlemýždí rychlostí dala razítko. Podívala se na mě a řekla: Tisíc korun. Jestli můžu platit kartou jsem se neodvážila zeptat a tak jí z peněženky vysypala všechny své drobné. Asi jsem ji tím dost naštvala, protože mi pak ani na pozdrav neodpověděla. Lituju lidi, co tam šli pak po mně. Ti pak to razítko měli možná za 2 000 Kč.

Po tom, co dáte všechny papíry na katastr, čekáte 30 dní než na vás převedou vlastnické právo. Zatímco místo mě už na byt na Kounicově chtěla jít bydlet má náhradnice, já čekala na katastr. Hned po převodu jsem dostala klíčky a začala jsem si balit věci. Bylo to jako v nějakém filmu. Házela jsem šaty ještě s ramínkama do tašek, chaoticky do toho házela utěrky a ručníky, zatímco taťka všechno nosil do auta a každou tašku komentoval s tím, že tolik oblečení přece nemůžu ani vynosit. Má spolubydla hlásila mé náhradnici, že se dneska může nastěhovat. Já po 2 letech odevzdala klíčky od Kounicovy a v neděli v 1 odpoledne stála ve svém novém bytě, okolo mě hromada věcí a já nevěděla, co mám dělat. Ale zachovala jsem chladnou hlavu, sbalila jsem si kabelku a vydala se do nejbližšího obchodu pro lahev vína. Protože s vínem jde všechno líp. Tak jsem si dala svou první skleničku na balkóně s výhledem a pak se pustila do uklízení. Dneska je to přesně týden, co jsem se nastěhovala. Pomalu se zabydluju a už mám i internet. Přelepila jsem si jmenovku na dveře, zvonek a schránku a mám pocit, že bydlím. A jak si změním místo bydliště, budu už 100 % brňačka. Když budete mít cestu kolem a v batohu lahev vína či ginu, tak se stavte na návštěvu :)