Berounka

Letos jsme se opět vydali na vodu. Tentokrát padla volba na Berounku. Prý je to volej (rozuměj voda, která neteče), ale s krásnou okolní krajinou. Z Otrokovic vyjela naše pětičlenná skupinka směr Praha, kde měla přisednou do pendolína Brněnská skupinka. Už po cestě do Prahy padla flaška mandlového rumu. Játra se prej musí nachystat. V Praze se k nám brňáci nepřipojili, protože ČD měli (nečekaně) zpoždění a pendolíno nečeká. Což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet, protože jsme neznali cestu do kempu. V Chrástu (naše konečná stanice) jsme se vydali po modré značce, doufaje, že dojdeme do kempu. Začalo drobně pršet a Otto začal frflat, že ho řeže batoh do zad a kdy už tam budeme. Asi jsme museli vypadat dost ztraceně, protože když nás viděla paní, která projížděla autem okolo naší skupinky, zastavila a vzala nám batohy. Prý je doveze do kempu. My jsme se teda bez zátěže vydali směrem, kde měl být kemp. Když jsme šli prašnou polní cestou a nikde jsme neviděli ani známku vody, nebylo to moc veselé. Na náladě nepřidával ani fakt, že možná, když dojdeme do kempu, nebude tam ta hodná paní, co nám vezla batohy a my budeme bez věcí. Ale naštěstí jsme kemp našli a dokonce už jsme tam měli i batohy, jupí. Za chvilku dorazila i zbylá část skupiny a my byli kompletní v počtu 18 lidí. Šlo se na prvního čerta do hospody. Ráno jsme se nalodili. Sice naše loď měla lehčí rozepři o tom, kdo bude zadák, ale nakonec jsem si tento post obhájila já a Oťák dělal háčka.

Berounka je vážně hrozný volej a když ještě fouká protivítr, tak loď nepluje dopředu, ale dozadu. Místy bylo málo vody, místy hodně. Když se na obzoru objevily první peřeje, všichni zajásali. Úsek, kde teče voda. Jedeme, jedeme a najednou se loď před náma zasekne na kameni. Já už loď nestihnu natočit bokem, vjedeme na kámen.
Otto: "Pozor, šutr!"
Já: "Jsem si všimla...."
Otto: "Teče nám do lodi voda"
Já: "Pádluj, musíme z toho šutru pryč!"
Jenže vody bylo v lodi už tak moc, že pomalu klesala ke dnu a my z ní vylezli. Ottu nezajímalo, že se nám potopila loď, ale jediné, o co jevil zájem byla krabička cigaret, z které teď kapala voda....
Po prvním dnu naše skupinka zaznamenala 4 cvaky a to hlavně díky lodi, která páchala zlo aneb otcové Štěpa a Dejf si užívali bez manželek.

Druhý den jsem Oťáka vyměnila za Dejva a sedla jsem si na háčka. Dejf se mě pokoušel vrátit do tréninku a tak jsme si dávali extra úseky proti proudu. V hospodě, kde jsme zastavili na občerstvení se za vypité množství panáků dávaly dárky. Vybrali jsme si pirátskou vlajku a tu jsme si připevnili do naší lodě. Zlo se veřejně odhalilo a začalo konat. Den skončil pěti cvaky a několika opilcema, kteří se vesele družili s cizíma posádkama a pili všechno, co jim bylo nabídnuto. Jeden náš člen dokonce nakrmil i rybičky.

Třetí a zároveň poslední plavební den jsem se přesunula na háčka do lodě za Petrem. Utvořili jsme švagroidní posádku. Pádlujeme a na obzoru opět peřeje. Když už jsme je měli skoro přejeté, najednou jsme se převrátili. Vypadla jsem z lodě, která mě pod sebou ještě pár metrů táhla. Při té příležitosti mi uplavaly brýle (doufám, že je teď nosí aspoň nějaký sumec). Když jsem se vzpamatovala, začala jsem ohledávat své značně potlučené tělo. Koleno bylo roztrhlé až na kost a teklo z něj hrozně moc krve. Zbytek těla se zdál být kompletní. Po ošetření (děkuji Pavlínce a Hance) jsme dopádlovali do nejbližšího kempu. K životu se mi probouzely potlučené části těla. V kempu naštěstí byla paní, která měla cestu do Rakovníku, kde je nejbližší nemocnice s úrazovkou, tak nás tam zavezla. V ordinaci seděl doktor, který vypadal, že je mu tak 20 let a jeho level otrávenosti byl nejmíň na zlatého bludišťáka. Být v sobotu v práci a ještě tam i chodí pacienti, opruz. Doktor se podíval na mě, pak na koleno a komentoval to slovy - "To není zas tak hrozné" a vypadal, že mi dá šití s sebou a pošle mě s tím do kempu, ať si to zašiju sama. Ale nakonec se otráveně zvedl a poručil mi, ať si jdu lehnout do vedlejší místnosti. Poslušně jsem si lehla. Doktor si začal pomalu natahovat rukavice. Přečetl si nápis na mém tričku (Dívej se mi do očí) a začal se mi hrabat v kolenu.
Doktor: "Bude to štípat"
Já: "V pohodě"
No, moc v pohodě to nebylo. Štípalo to pekelně.
Doktor: "Teď to 2x píchne"
Já: "Chmgh"
Píchnutí anestetika jsem přes bolest od dezinfekce vůbec necítila. Doktor udělal 3 stehy a otráveně odešel. Ještě mě poslal pro jistotu na rentgen. Koleno mám prej v cajku, za 10 dní vytahování stehů. Do kempu, kde jsem měli sraz se zbytkem, jsme se dostaly taxíkem. Řidič byl poměrně zmatený, ale na místo určení nás dovezl. Na oslavu úspěšné operace jsme si s Hankou daly pivo (děkuji za doprovod) a čekaly, než se na obzoru objeví naše lodě. Návrat to byl velkolepý, hodný válečného veterána. Vrátila jsem se na háka k Petrovi a doporučila jsem mu, aby mě už nevyklopil, jinak bude celý další týden bez oběda a večeře. Celý zmožení jsme pak dopádlovali do cílového kempu, kde nebyly sprchy a místo záchodů jen kadiboudy. Dámská část osazenstva vyjádřila svou nelibost, ale bylo to prd platné. Zapadli jsme do nejbližší hospody, dali si jídlo a čerta a uzavřeli rekordní vodu s počtem 12 cvaků, třema stehama, několika modřinami a utopenými brýlemi. Ale jinak to bylo fajn :)