ZetÁčko

neboli zas*aný aktivista. Tak jsem jednou byla nazvána a od té doby se to se mnou táhne. Letos jsem svou aktivitu, podobně jako klíšťata, odstartovala na začátku září Prvákovinama. 4 termíny, 199 prváků. Jménem si jich pamatuju tak 10. Hupsík. Ale učinila jsem jedno poznání - není vhodné na jedné párty kombinovat prváky a erasmáky. Je to smrtící. Tato osudová konstelace nastala na třetím turnusu, kam jsem v rámci utužování mezinárodních přátelství pozvala svého Francouze Davida. Ten se skamarádil s prvákem Martinem a už v čajovně padlo několik piv. Já a Míša jsme decentně zůstaly u rulandy šedé. Ovšem po příchodu do nočního klubu se Martin rozhodl, že Davidovi ukáže českou pohostinnost. Začal Jagemaisterem, končil Tequilou, a já s Míšou jsme byly zahrnuty do každé rundy. Nebylo cesty zpět. Má netrénovaná játra brečela a já ráno pociťovala značnou intoxikaci. Za to alkoholička Míša ráno vyskočila z postele jako pokropená živou vodou. Asi si u ní budu muset objednat kondiční hodiny.

Po tomto zážitku v duchu hesla - zkušenost nemusí být pozitivní, ale hluboká - už separuju erasmáky a prváky. Letos, kdy jsme si poprvé mohli sami vybírat erasmáky, jsem si jich vybrala 5 (pod vlivem zkušenosti z loňska, kdy jsem měla jednoho Francouze a ani jsem ho neviděla, jsem letos vsadila na kvantitu). Takže jsem adoptovala Francouze Davida, Švéda Martina, Chorvata Slavena, Bělorusku Stanislavu a Polku Izabelu. Všichni jsou boží a akční, tudíž jsem září strávila odbíháním od prváků k erasmákům a od erasmáků k prvákům. Pak začala škola, kam jsem šla jen v pondělí, poněvadž v úterý jsme odjížděli na konferenci do Špindlerova Mlýnu. Hned po návratu jsme v Kampuse rozložili stanoviště na Noc vědců. 6 hodin v kuse se usmívat a popisovat klíšťata není žádný med a mám pocit, že jsem se snad usmívala ze spaní ještě další 2 dny. Do toho ještě zasedání senátu a vybírání studentského vína. Jelikož na vyhlašování univerzitního vína, a potažmo děkanský večírek, nutně potřebuju nový outfit, strávila jsem jeden večer na internetu hledáním nějakého reprezentativního oblečení. Volba padla na overal, který ovšem měli už jen v jedné velikosti. Tak hrozně se mi líbil, že jsem si ho koupila i přes drobný zádrhel - nedopla jsem ho přes záda. Tato událost odstartovala akci - zhubni do overalu. Jenže zhubnout 8 cm přes hrudník se v naší rodině nedá (jako jediná reálná šance se jevilo odebrání žeber), tak můj overal skončil u švadleny aneb liposukce snadno a rychle. Celá radostná z toho, jak jsem tuto zapeklitou situaci vyřešila, jsem se vydala vstříc vyřešení dalšího problému - sehnat lodičky k overalu. No i když v mém případě se dá mluvit o lodi velikosti 42. Po projití pár obchodů, kde všechny prodavačky s kroutěním hlavy konstatovaly, že lodičky velikosti 42 neměly, nemají a mít nebudou, jsem už pomalu vytahovala sekáček a kreslila si směr řezu na palce. Naštěstí k amputaci nedošlo, protože jsem objevila jednu zapadnutou krabici zlatých lodiček, ke kterým byla i kabelka stejné barvy. Jupikajej, můžu vyrazit do společnosti.