Jelimani na bytě

Po 4 letech v Brně (uf, už jsme vážně staré...) jsme opustily naše útočiště na Lesné a přestěhovaly jsme se přímo do centra, na Moravák. Stěhování bylo hektické. Na poslední chvíli nám padl byt na Táboře a my se pomalu začaly dívat po nějakých mostech, pod kterýma by se dalo přespávat. Ale pak se nám podařilo sehnat byt. Sice jen na prázdniny, ale lepší než pod mostem, že. Začala teda fáze pakování. Během čtyř let se nám podařila do Brna navozit spousta věcí (ani jsem netušila, že jich tolik mám). Takže jedno plné auto věcí jsme odvezli do Otrokovic a druhé plné auto se odstěhovalo do našeho nového bejváku (tímto děkujeme Štěpovi, který se tohoto úkolu statečně chopil. Dostal za to cenu nejlepšího (a taky jediného) švagra).

Vybalily jsme s Míšou první tašky z auta a vydaly se po schodech k bytu. Chvilku jsme přešlapovaly před dveřma, dohadovaly se, kdo zazvoní a co řekneme. Padaly návrhy jako - Ahoj, já jsem Natálie a toto Míša a teď tu budeme s Váma 2 měsíce bydlet (strýček Baloun style). Tak jsme tada zazvonily a čekaly, kdo nám dojde otevřít. Přišel borec, od pohledu ajťák. Hleděl na nás, my na něho.
Já: "Ahoj, my jsme vaše nové spolubydlící. Já jsem Natálie."
Míša: "A já Míša."
Borec: "Ahoj, já jsem Maťo." Načež se otočil a odešel zpět do pokoje.
My jsme vyložili celé auto. Za celou tu dobu se borci nehli z pokoje. Seděli u počítače a hráli hry. Postupem času jsme zjistily, že hraní PC her zaplňuje jejich veškerý volný čas. Jakmile dojdou z práce, zasednou ke stolu a bytem se nese zvuk střílení, občas přerušený slovenským sprostým slovem. Většinou jsou to hlášky: "Do pi*i, som minul" nebo "Ty ko*ot".

Takže prvního spolubydlícího jsme znaly jménem, z druhého jsme prozatím znaly záda, které jsme viděly, když jsme šly okolo jejich otevřeného pokoje a po třetím spolubydlícím se slehla zem. Dobré score. Míša asi po týdnu ze druhého spolubydlícího vymámila jmého. Na Krétu mi došla SMS - "Potkala jsem druhého spolubydlícího v kuchyni. Jmenuje se Andrej. Když jsem se ho na to ptala, tvářil se, jak kdybych po něm chtěla vyzradit minimálně státní tajemství."
Třetí spolubydla stále zůstával záhadou. O jeho existenci jsme věděly jen díky světlu z pokoje. Mezitím jsme zjistily, že po bytě nemůžeme chodit ani trochu odhalené, jak jsme byly z Lesné zvyklé. Když jsem jednou proběhla z pokoje do koupelny v kalhotkách a tričku, a čirou náhodou jsem v kuchyni potkala jednoho z IT spolubydlů, tak na můj outfit reagoval zrychleným mrkáním a chvilku to vypadalo, že začne ječet a s hrůzou se uteče hermeticky uzavřít do svého pokoje. Poučeny touto situací jsme náš pokoj opuštěly vždy řádně oblečeny a ustrojeny.

Asi po měsíci bydlení si to takhle jdu jen v ručníku, s mokrýma vlasama a rozmazanou řasenkou z koupelny (v domnění, že jsem na bytě sama) a kde se vzal, tu se vzal, v kuchyni sedí třetí spolubydlící. Lehce zaskočená, ale s grácií jsem nasadila úsměv č.5, natáhla k němu ruku a představila se (druhou rukou jsem si přidržovala ručník, aby nedošlo k nějaké nehodě).
Já: "Ahoj, já jsem Natálie."
On: "Ahoj,......... já jsem........To.....To....Tomáš."
Borec byl situací očividně víc zaskočený než já. Ale já jsem slušně vychovaná a přece kolem něho neprojdu bez seznámení, ne?

Takže po měsíci jsme konečně poznaly všechny naše spolubydlící. A zrovna touhle dobou se jeden z nich odhodlal k větší konverzaci než jen Ahoj při potkání v kuchyni.
Čtvrtek. Ležíme s Míšou v postelích, zavřené v pokoji. Unavené, nevyspalé. Já už v polospánku. Najednou klepání na dveře. Obě dvě vyděšeně hledíme na dveře.
Já: "Ježiši, něco hrozného se stalo."
Míša: "Myslíš, že jsme něco udělaly?"
Já: "Ne, ale třeba si někdo z nich uřezal prst a chtějí zachránit. Jdi otevřít."
Míša se pomalu sune ke dveřím a s nedůvěrou je otevírá. Za něma spolubydla M. (jeho řeč přeložená do češtiny)
On: "Mám závažnou otázku!"
Míša: "Jakou?"
On: "Dáte si se mnou víno?"
Já se začnu v posteli dusit smíchem, Míša na něho vytřeští oči. Ale nenechá se situací rozhodit.
Míša: "A co máš za víno?"
Jeliman ji podá flašku, Míša začně studovat etiketu.
Míša: Hm, Maďarské hrozny, to my nepijeme."
Začínám se smát nahlas.
On: "To je to vážně tak špatné víno?"
Míša: "No, bude hrozně sladké."
On: "Tak aspoň trošku si se mnou dej. Sám to nevypiju."
Míša: "Tak jenom trošku ale."
Načež ji teda nalil víno, opřel se o dveře a mlčel. Míša se pokoušela o hovor, ovšem marně. Na cokoliv se zeptala, on ji odpověděl, že je to tajné. Vypadalo to asi takhle.
Míša: "Co studuješ?"
On: "To je tajné."
Míša: "Aha. A kam chodíš do práce?"
On: "To je taky tajné."
Míša? "Aha, tak si to teda nech pro sebe."
Asi po 10 minutách rozhovoru v tomto stylu Míša ukončila debatu se slovy, že někdy koupíme lepší flašku vína a sedneme si k tomu všichni a zavřela dveře.
Já jsem ležela v posteli mrtvá smíchy, kompletně probraná.
Míša: "Můžeš mi říct, co to jako mělo znamenat?"
Já: "Asi to byl pokus o IT družbu."
Další pokus o seznamování se už do konce prázdnin neuskutečnil a my se tento týden přestěhovaly na nový byt. Myslím, že na našem starém bytě naše odstěhování jelimani oslavili brutální pařbou. Na počítači.