Maličká je na Erasmu v Kodani, a co bychom to byly za
kamarádky, kdybychom ji nedojely navštívit. Takže jsme vybraly datum,
zarezervovaly letenky (což se Míši kupodivu podařilo hned napoprvé a správně) a
den před odletem, čili ve středu, jsme se pustily do vyřizování zbytku
potřebných věcí, jako pojištění a vyměnění peněz. Dánské koruny se zdají být
v Brně docela nedostatkové zboží. Abychom vyměnily dost peněz na náš výlet
(když už tam budeme, tak si to užijeme), musely jsme obejít asi 5 směnáren.
Maličká ještě chtěla dovést české pivo, prej to dánské se nedá pít. Jelikož ve
středu má ještě Míša svátek, beru to přes Cupcakekárnu. Když slečna prodavačka
vidí můj náklad piv, začne se smát a ptá se, jestli se dneska chystám na hezký
večer. Uvádím situaci na pravou míru. Nehodlám všechna piva vypít sama, vezu je
do Kodaně. A ani je nevypijeme po
cestě.
Ovšem, kdybychom věděly, co se na nás chystá, tak místo piv nakoupím
několik
litrů vodky, nebo líp, absinta. Pak následovala fáze balení kufru. Tahle
fáze mi nikdy nejde. Znáte ta dilemata - tohle tričko nebo radši toto
tričko? Jak moc velká zima tam bude? Míša mezitím balí Coldrex, papírové
kapesníky a slíbená piva. Při pohledu na svůj plný kufr se děsím
okamžiku, kdy se budu muset sbalit na 5 měsíců na Azory. Asi si budeme
muset zaplatit soukromé letadlo s rozšířeným zavazadlovým prostorem.
Hned
po balící fázi se objevil další problém a to - je potřeba si oholit
nohy? Znáte to. Blíží se zima, dlouhé gatě...
Já: "Míšo, plánuješ si holit nohy?"
M: "Blázníš, v Dánsku je zima..."
Já: "Ale co když potkám nějakého dánského krále/prince/šlechtice?"
M: "No tak si je ohol."
Já: "Asi budu spíš doufat, že bude tma, vážně se mi nechce...."
Po
vyřešení všech zásadních problémů usínáme. Budík zvoní v 00:30. Míša
klasicky vstává až na 168 budík. Bereme kufry (na malování obličejů
nemáme energii) a na chodbě se srazíme se spolubydlou, který se vrací na
byt.
O: "Vy někam jedete?"
Já: "Ne, jen bereme vyvenčit kufry."
1:10
projíždíme s kuframa přes Svoboďák. Míjíme skupinku ožralých erasmáků.
Hledám tam své ovce, ale ty očividně paří někde jinde. V noční pokladně
si koupíme lístky a zapadneme do prvního kupéčka a chystáme se
následující 2,5 h spát. Vlak z Brna odjíždí přesně na čas, ale asi po
minutě jízdy se zastaví. Sice jedeme nočním vlakem poprvé, ale toto
nevypadá jako plánovaná zastávka. Nic se neděje. Asi po 10 min přichází
průvodčí. Budeme mít 10 min zpoždění. Pak se vlak rozjede a asi po 5
min jízdy zase zastaví. Přichází znova průvodčí. Zpoždění se zvyšuje na
20 min, ale nemáme panikařit, letadlo nám neuletí. Opět trochu
popojedeme a zastavíme. Průvodčí přichází dotřetice. Na trati před náma je
technická závada a neví se, jak dlouho budeme muset čekat.
V tomto
momentě začínáme panikařit. Volám na Kiwi, kde jsme rezervovaly letenky.
Check-in se zavírá hodinu před odletem, čili 6:10. Pokud bychom teď
vyjeli, ještě to stíháme. Jenže vlak se ani nehne. Průvodčí přichází
naposledy a s lítostí nám oznamuje, že bohužel tady budeme hodinu stát,
tudíž letadlo nemáme šanci stihnout. Takže ve 3 ráno stojíte někde
uprostřed pole, všude tma, jen na chodbičce lehce problikává světlo a k
úplnosti situace už chybí jen mozkomoři. Podívám se na Míšu, na kufry a
vzteky se rozbrečím. Míša pronáší sprostá slova na adresu ČD. Po tom, co
Míšu přestane bavit nadávat a mě brečet (btw pro tyto případy by ČD
měly do vlaků pořídit psychology) se zhroutíme na volné sedačky a spíme.
Zpoždění narůstá. Vlakem prochází průvodčí a dává zpožděnky. Ptá se,
jestli taky letíme do Vietnamu. Ne. Prej ve vedlejším vagónu je pán, co
měl v 7 ráno letět do Vietnamu. Očividně i někdo další má blbou karmu.
6:45 jsme slavnostně přijeli do Prahy (plánovaný příjezd 4:08).
Přesunuly jsme se na letiště, dořešit naši neveselou situaci. Všechny
další lety do Kodaně jsou na dnešek plné. Netušila jsem, jak je Kodaň
žádaná lokalita. Takže si sedáme do Costy na kafe a voláme domů.
Mamka: "Tak co, jak je v Kodani"?
Já: "Jak je v Kodani, to netuším, ale v Praze je hnusně...."
Chvilku
našim trvá než pochopí, že sedím v Praze, zatímco naše letadlo už je v
Dánsku. Jak se říká, zážitek nemusí být kladný, ale hluboký. Poučení
před odletem na Azory - na letišti budeme minimálně 2 dny předem,
rozděláme si tam stan a nehneme se z místa.
A tak Míša skoro poprvé letěla letadlem. Ale my do té Kodaně napodruhé doletíme!
Žádné komentáře:
Okomentovat