Z psychologického hlediska to mají
prostřední sourozenci (čili já) nejhorší. Nejspíš to je
pravda, ale já jsem si celkem brzo se svými sestrami sjednala
pořádek. Ani koalice Lindy s Vančou mě nerozhodila. Přece jen
jsem nejvyšší a nejsilnější a co zmůže chudák učitelka s
puberťačkou proti vychytralému biologovi? Jediné, co mi při
tomto množství ženských v baráku vadí je, že se neustále
pletou jména.
Už od dětství jsem byla rodinou
často oslovována jako Linda. Po narození Vanesy na seznam přibylo
ještě její jméno. Ovšem expert na to byla babička. Ta, než se
trefila do mého jména, stihla vyjmenovat Renatku, Klárinku (mamka
a teta), Lindušku a Vanesku. Na Natálku si vzpomněla až jako na
poslední. Ovšem to jsem ještě netušila, že to nejhorší mě
ještě čeká. Po nástupu na základku nastalo peklo. Jelikož si
Linda udělala na Trávníkách výbornou pověst (samé jedničky od
první až do deváté třídy) bylo pro místní kantory velmi těžké
na takovou povedenou žačku zapomenout. A tak už od mé první
třídy jsem byla nazývána Lindinou sestrou. Ze začátku mi to
připadalo vtipné a na oslovení Lindo jsem reagovala, ale postupem
času jsem si na to vypěstovala alergii. Takže když mě někdo
oslovil jako Lindo, tvářila jsem se nezúčastněně a dělala, že
vůbec nevím o koho jde. Na druhém stupni jsem narazila na kantory,
kteří si ještě pamatovali mou tetu Kláru, takže občas jsem
byla místo Lindy Klára. Nejhorší ale bylo, když mě s Lindou
srovnávali. Věty typu – Linda by z toho pětku nikdy nedostala –
nebo – jak to, že máš dvojku na vysvědčení? – mě doháněly
k šílenství.
Možná proto jsem odešla na šestiletý
gympl na Baťov. Tam přece Lindu nikdo nezná. Ségra má totiž
postavený pomník před gymplem TGM ve Zlíně (tam totiž pokračovala ve svém vydařeném studiu). Šest roků na mém
gymplu probíhalo hladce, až na „vtipné“ poznámky Kříže.
Jeho oblíbenou hláškou – k tabuli půjdou korálky od Natálky –
mi dopřával aspoň jednou týdně.
Ale ani na gymplu mi Linda nedala
pokoj. Osudným večerem se stal abiturienťák. Hned po příchodu
jsem narazila na Lindiného bývalého spolužáka Michala a v
pokročilém stádiu večírku jsem potkala i jejího kamaráda
Milana. Ten se neustále dožadoval panáka s Lindinou sestrou a
nakonec jsem s ním musela i tančit. Pak se ke mně asi ve 2 ráno
přiřítil, do ruky mi vrazil slámku a složený lísteček. Po mém
nechápavém výrazu mi sdělil, že to je tajný vzkaz pro Lindu a
že jí ho mám předat i se slámkou.
A tak to chodilo každý rok.
Ovšem
letos, na výročí gymplu, jsem potkala nejen Milana, ale i Pavla.
Opět se oba dožadovali panáků a nejnovějších informacích o
Lindě. Ale vrchol byl, když se mě na baru snažil sbalit Aleš. Po
pár minutách rozhovoru s ním jsem zjistila, že je to bratr
Lindiny nejlepší kamarádky. Pořád nemohl pochopit, že já jsem
ta malá Natálka, kterou když naposledy viděl, byla takhle malá
(jo, na tuhle hlášku už jsem taky alergická).
Teď už se všemu směju a postupem
času zjišťuju, že být Lindinou sestrou je sranda :)
Žádné komentáře:
Okomentovat