S
každým novým dnem stráveným tady ve Vídni jsme tu víc a víc
jako doma. Už jsme profesionálové v kličkování mezi lidmi na
ulici, trefíme napoprvé správný směr šaliny i metra a kolem
místních památek chodíme už bez sebemenšího nadšení (nejsme
přece žádní turisté). Neustále poznáváme nové lidi. Ovšem
ještě jsme nenarazili na erasmáka, který by studoval nějaký
přírodovědný obor. Jsou tady samí humanisté, co nám tvrdí,
jak je filozofie strašně důležitá. Ale nás vůbec nezajímá,
co kdy řekl nějaký ožralý filozof. To se nedá strčit pod
mikroskop a vyzkoumat.
V
úterý jsme absolvovali uvítací recepci pro zahraniční studenty.
Mluvili k nám všichni papaláši z centra zahraničních studií a
neustále opakovali, jak jsou rádi, že jsme si vybrali pro svá
studia Vídeň a podobné kecy. Po skončení jsme se s děckama
přesunuli do hospody. Seznámili jsme se se Švýcarem Antonem,
který shodou okolností umí česky, protože má v Praze rodinu.
Postupně tady nabýváme dojmu, že češtinou se domluvíme všude
– od školy přes hospodu až po koleje. Ovšem možná s Ondrou
trošku kazíme dojem o Čechách a konzumaci piva. Podle všeho si
všichni cizinci myslí, že v Česku začínáme den pivem, končíme
pivem a u mezičase fandíme hokeji. Jenže my pivo nepijeme a tak
neustále musíme čelit otázkám na téma Češi a pivo. Anton
zběhlý v českých poměrech se na to neptal a jen podotkl, že
české holky jsou hezké holky.
Ve
středu bylo rektorské volno. To jsme využili k návštěvě
místního Haus des meeres. Vřele doporučujeme. Naše biologické
srdce zaplesalo radostí i Paulině (polská filozofka) se to líbilo.
Ve čtvrtek pak následovala schůzka na kolejích pro nováčky.
Postupně jsme se všichni představili, bylo nám nabídnuto pivo,
následovala přednáška o chodu kolejí a jejich prohlídka. U
sauny jedna Bosenská studentka zděšeně podotkla, že když tam
chtěla jít, bylo tam hodně nahých mužů. Vzpomněla jsem si na
Infinit. Tam nám nahota nedělá problém, ale představa, že pak
ty samé borce, co jsem potkala nahé v sauně potkám v kuchyni na
patře mě dost pobavila. No, každopádně je to výzva.
V
sobotu jsme uskutečnili naše první nakupování. Uf, mám toho
zase na rok dost, ale ukořistila jsme dárek pro Vanču k 15.
narozeninám (dost obtížný úkol) a pro sebe jedno seriózní
tričko. Ondra jede na zelené vlně a 90% jeho nákupu bylo
zeleného. Ale naštěstí s Ondrou se nakupuje dobře. Co není
zelené se mu nelíbí a když už se já do něčeho navleču,
dokáže to objektivně posoudit (neslintá nad velkým výstřihem a
podobně). Takže jsme v harmonii proběhli pár obchody a pak si s
chutí dali kávu.
Neděle
byla ve znamení velkého prádla. Naše koleje mají kromě
posilovny a sauny také prádelnu. Jenže nám se ještě nepodařilo
dojít na systém, jak pračku zapnout. Poprvé, když jsme tam šli,
tak jsem zjistili, že pro spuštění je potřeba mít rakouskou
kartu s funkcí Quick. Zařídili jsme si teda kartu a šli prát
znova. Jenže to zase nešlo – nestačí peníze normálně na
účtu, ale musíte je dát speciálně na Quick. Proč to dělat
jednoduše, když to jde složitě. Naštěstí nás zachránila
Paulina, které někdo z místních studentů ukázal fígl, jak prát
bez karty – spočívá v nahození a vyhození pojistek :D Takže
volejte sláva – pereme!
Žádné komentáře:
Okomentovat