Pracovní týden

Pondělí: Vstávání mi nečiní problém. Z domu odjíždím s dostatečnou časovou rezervou, přece nepřijdu první den pozdě. Dveře od kolárky mi galantně podrží mladý muž. Být ženou je v Barumu výhoda. Po nekonečně dlouhé cestě chodbou, která je snad ještě delší než v Kampusu, se nakonec dostanu do šaten. Tam už je docela rušno, všichni jsou práce chtiví :D Přesuneme se s Justýnou na naše pracoviště, kde vyfujeme VL9 (rozuměj vytlačovací linka 9). Při šudlení strojů nepřestávám myslet, kterého chytráka napadlo natřít všechna zábradlí na žluto. Pravda, žlutá je taková velmi praktická barva do fabriky. Taky si říkám, že je dobré, čas od času dělat něco manuálně a ne jenom sedět, učit se a hledět do mikroskopu. Končíme v 13:00. Uteklo to rychle a zatím mě nic nebolí. Doma se dožadují mých čerstvých dojmů z práce a diví se, že nejdu rovnou spát. Pche, přece něco vydržím, ne?

Úterý: Už si nemyslím, že dělat manuálně byl dobrý nápad. Co bych teď dala za mikroskop nebo pitvací sadu. Světlým bodem celého dne je pauza na svačinu, kafe a oběd. V 9 jsme vyčistily vrchní patro linky. V 9:05 přichází opraváři a začínají čistit stroje vysokotlakou tryskou. Berou nás všichni čerti. Nevíme, jestli se máme hystericky smát nebo brečet. Jdeme radši na kafe. Zfetované z výparů čistícího prostředku a smradu z pneumatik se pouštíme do čistícího kola č. 2. Po příjezdu domů si lehám do lehátka na balkóně a dávám si čaj. Odpoledne se jedeme se staříkama projet po nové cyklostezce. Po cestě se stavujeme v hospodě. Číšník mi do kofoly dal dvě brčka. Neodpustím si poznámku, že by bohatě stačilo jedno nebo žádné a dvě jsou rozhodně neekologické. Chudák Země je už tak dost zahlcená odpadem http://www.theverge.com/2014/6/30/5859060/ocean-plastic-millions-of-tons-gone-missing Pán zamumlal něco o dnu země a radši odešel.

Středa: Vstávání bolí. Představa ještě tří dnů se mi moc nelíbí. Všechno mi padá z rukou a jako bonus mi spadne i řetěz na kole. Za svých 21 let jsem řetěz ještě nenahazovala. Postavím se tomu čelem, jsem přece velká holka a trocha špíny na rukou mě nezabije. Asi za 2 minuty je řetěz na svém místě. Jsem dobrá! :D Mám pocit, že o žlutém zábradlí a zelených strojích se mi bude snad i zdát. Po příjezdu domů mě taťka vytáhne ještě na brusle. Myslím, že dneska usnu hodně rychle.

Čtvrtek: Zalepené oči otvírám jen s velkým přemlouváním a mám co dělat, abych budík nevyhodila z balkónu. Apaticky procházím dlouhou chodbou. Zámek na své skříňce se snažím odemknout klíčkem od kola. Po půl hodině mě začínají bolet záda. Připadám si jak ve zpomaleném filmu. Kolemjdoucí zaměstnanci pronáší něco o našich zadcích. Ignorujeme je. Mám pocit, že špíny na strojích neubývá.

Pátek: Ráno se po bytě pohybuju se zavřenýma očima. S mamkou se srážím v koupelně. Je na tom stejně. Sedíme u snídaně a tupě zíráme. Na kolo nasedám přesně na čas. V šatně mlčíme. Nikomu se nechce. Bez protestů přijmeme přidělenou práci a už jen ze setrvačnosti utíráme stroje. Celé to završí místní údržbář, který mě zve na kávu z automatu (romantika hadr). Když kávu odmítnu, tak prej aspoň ať si jdu s ním zapálit do kuřárny. I tuto lákavou nabídku odmítnu, mám své plíce ráda.

Očima posunuju ručičky na hodinách. Jsem zralá na panáka. Aneb opět jsem se přesvědčila, že moje ruce nebyly stvořeny pro práci :)