Asi za 5 minut se ozval tlumený nářek. S odhodláním jsem vstoupila do ložnice. Dívám se na Jovanku, ona na mě. Její výraz obličeje mluví za vše - Ty tu děláš jako co? Využiju situace, drapnu dítě a dokud ještě nebrečí, snažím se ji převléct. Jovanka už si ale uvědomila, jaká bouda se na ni ušila a začíná brečet. Do té doby jsem ji stihla aspoň vysléct. Položila jsem ji na přebalovací stůl, nachystala si plínku a snažila jsem si ji umístit na vzpouzející se dítě. Po pár nezdařených pokusech se mi to povedlo, což Jovanku ještě víc rozzuřilo a její pláč nabral na obrátkách. Oblíkání kalhot a trička už doprovázel regulérní řev. Když bylo všechno oblečení na svém místě, vzala jsem Jovanku do kuchyně. Myslela jsem si, že aspoň jídlo ji na chvilku umlčí. Ale záhy jsem zjistila, že nastrouhané jablko skončí dřív na mně, než v žaludku dítěte. Hm. Prekérní situace.
Své poslední zbytky naděje jsem upínala na krabici hraček. Snad aspoň to zabere. Vysypala jsem všechno před Jovanku, do ruky jsem ji vrazila gumovou kačenku a čekala, co se bude dít. Pláč ustal, kačenka byla zuřivě ožužlávána, ale pohled Jovanky byl smrtící. Myslím, že tohle mi ještě nějaký ten pátek nezapomene.
Nebudu zakrývat, že jsem byla ráda, když se teta vrátila domů a já jsem mohla Jovanku vrátit. Když si uvědomím, že moje mamka v mém věku už měla mou starší sestru, orosí se mi čelo. Ne, děkuji pěkně, raději psa :D
Žádné komentáře:
Okomentovat