Cvičme v rytme

Dneska je to přesně týden, co jsme se přesunuli z Brna do Vídně. Už jsme se trochu aklimatizovali i zorientovali. Vstáváme pozdějc a pozdějc. Naučila jsem se všechny ranní procedury dělat velmi rychle. Ondra totiž v koupelně tráví víc času než já a když chceme na němčinu přijít včas, někdo se té koupelny prostě vzdát musí. Takže linky si dělám před noťasem a zároveň u toho sleduju olympiádu komentovanou rakouskými sporťáky. Do třídy pravidelně vbíháme v 9:00. Nutno podotknout, že nikdy nejsme poslední. Za týden jsme v učebnici udělali už 3 lekce. To není jak na střední - všechno s klidem a rozvahou. Zjistila jsem, že nejoblíbenější slovíčka Rakušanů jsou "natürlich" a "egal". S tím si tady bohatě vystačíte.

Taky jsme se už zaregistrovali na úřadě, zakoupili vídeňskou šalinkartu a potkali s našima buddyma. Becherovka měla úspěch. Prej ji velmi dobře znají. Prošli jsme se před radnicí, dali si punč a mě začal balit jeden Rakušák. Naštěstí mě Ondra zachránil. Vlastně jsem došla k názoru, že bych si Ondru klidně adoptovala. Skvěle se tady o mě stará. A umí vařit! Zatímco on vaří, já sleduju olympiádu a napětím si u toho okusuju nehty. Ondra nerušeně chystá jídlo nebo facebookuje.

Ale už ví, že Hadamczik není hokejový hráč, ale trenér české hokejové reprezentace. Biatlonisti si nevybírají, jestli střílí v leže nebo ve stoje, mají to určené. A když se spletou, neběží celou trať znova, ale jen trestné kolečko. Běžci na lyžích nemají pušku, to je jiný sport. Štafetu v biatlonu nejedou všichni 4 naráz, ale postupně. Jízda v boulích se nejede jenom na čas, ale taky se tam skáče. No, ještě je na čem pracovat :)

Samostatnou kapitolou je posilovna. Jelikož naše koleje taky jednu mají, rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Našli jsme ji v suterénu, společně s prádelnou. Je to tam trochu strašidelné, takže není vhodné se před tím dívat na horor. Posilovna je menší, ale stačí to. V neděli jsme měli premiéru. Ondra měl radost z veslařského trenažeru, já z činek a množství závaží. Naložila jsem si na benč jako za mlada a endorfinky se začaly uvolňovat. Ondra stále zuřivě vesloval. Potom, že si to přehodíme. Já jsem začala veslovat a Ondra si odhodlaně lehl pod mou činku, zatlačil a nic. Došel tedy k závěru, že si ubere závaží :) Pak do posilovny nakráčel holohlavý týpek. Pozdravil a začal strečovat. Pak se s nám pustil do družného hovoru. Je prej ze Srbska, studuje tady sportovku a bydlí ve 4.patře. Pak došel ještě jeho kamarád a my jsme radši vycouvali. Ondra poznamenal, že Srb byl šikovný. Jedno je mi teď jasné - s chlapama si do zelí rozhodně nepolezeme :D 

Dneska jsme pro velký úspěch posilovnu navštívili znova. Tentokrát tam nebyl Srb s kamarádem, ale nějaký jiný týpek. Měl puštěné rádio strašně nahlas, na nohou croxy a zuřivě funěl pod činkou. Neustále posiloval bicepsy. Pomalu začal rudnout, orosilo se mu čelo a já si začala představovat, jak se mu přervou svalová vlákna v jeho monstrózních bicepsech a na mě dopadnou kapičky krve. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo, svalová vlákna a úpony vydrželi, borec si utřel pot, naposled se podíval do zrcadla a odešel (ještě jsem čekala, že si ty bicepsy políbí). Načež Ondra zapl noťas a řekl, že si pustí Shauna. První moment mi blesklo hlavou, proč se proboha chce dívat na ovečku Shaun, ale pak se mi to všechno objasnilo. Shaun je předcvičovatel. Něco jako Olga Šípková. Poskakoval na obrazovce notebooku a Ondra s ním. Dostala jsem z toho asi 10 minutový záchvat smíchu. Ondra místy vypadal jako střelený klokan na útěku. Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala a pak jsem se vrátila ke svým podřepům s výskokem. Takové hopsání není nic pro mě.

Musím říct, že i přes úvodní nesnáze je to tady lepší a lepší. Myslím, že v červnu se nám nebude chtít domů.