Syndrom Lindiny sestry

Z psychologického hlediska to mají prostřední sourozenci (čili já) nejhorší. Nejspíš to je pravda, ale já jsem si celkem brzo se svými sestrami sjednala pořádek. Ani koalice Lindy s Vančou mě nerozhodila. Přece jen jsem nejvyšší a nejsilnější a co zmůže chudák učitelka s puberťačkou proti vychytralému biologovi? Jediné, co mi při tomto množství ženských v baráku vadí je, že se neustále pletou jména.

Už od dětství jsem byla rodinou často oslovována jako Linda. Po narození Vanesy na seznam přibylo ještě její jméno. Ovšem expert na to byla babička. Ta, než se trefila do mého jména, stihla vyjmenovat Renatku, Klárinku (mamka a teta), Lindušku a Vanesku. Na Natálku si vzpomněla až jako na poslední. Ovšem to jsem ještě netušila, že to nejhorší mě ještě čeká. Po nástupu na základku nastalo peklo. Jelikož si Linda udělala na Trávníkách výbornou pověst (samé jedničky od první až do deváté třídy) bylo pro místní kantory velmi těžké na takovou povedenou žačku zapomenout. A tak už od mé první třídy jsem byla nazývána Lindinou sestrou. Ze začátku mi to připadalo vtipné a na oslovení Lindo jsem reagovala, ale postupem času jsem si na to vypěstovala alergii. Takže když mě někdo oslovil jako Lindo, tvářila jsem se nezúčastněně a dělala, že vůbec nevím o koho jde. Na druhém stupni jsem narazila na kantory, kteří si ještě pamatovali mou tetu Kláru, takže občas jsem byla místo Lindy Klára. Nejhorší ale bylo, když mě s Lindou srovnávali. Věty typu – Linda by z toho pětku nikdy nedostala – nebo – jak to, že máš dvojku na vysvědčení? – mě doháněly k šílenství.

Možná proto jsem odešla na šestiletý gympl na Baťov. Tam přece Lindu nikdo nezná. Ségra má totiž postavený pomník před gymplem TGM ve Zlíně (tam totiž pokračovala ve svém vydařeném studiu). Šest roků na mém gymplu probíhalo hladce, až na „vtipné“ poznámky Kříže. Jeho oblíbenou hláškou – k tabuli půjdou korálky od Natálky – mi dopřával aspoň jednou týdně.

Ale ani na gymplu mi Linda nedala pokoj. Osudným večerem se stal abiturienťák. Hned po příchodu jsem narazila na Lindiného bývalého spolužáka Michala a v pokročilém stádiu večírku jsem potkala i jejího kamaráda Milana. Ten se neustále dožadoval panáka s Lindinou sestrou a nakonec jsem s ním musela i tančit. Pak se ke mně asi ve 2 ráno přiřítil, do ruky mi vrazil slámku a složený lísteček. Po mém nechápavém výrazu mi sdělil, že to je tajný vzkaz pro Lindu a že jí ho mám předat i se slámkou.

A tak to chodilo každý rok.

 Ovšem letos, na výročí gymplu, jsem potkala nejen Milana, ale i Pavla. Opět se oba dožadovali panáků a nejnovějších informacích o Lindě. Ale vrchol byl, když se mě na baru snažil sbalit Aleš. Po pár minutách rozhovoru s ním jsem zjistila, že je to bratr Lindiny nejlepší kamarádky. Pořád nemohl pochopit, že já jsem ta malá Natálka, kterou když naposledy viděl, byla takhle malá (jo, na tuhle hlášku už jsem taky alergická).

Teď už se všemu směju a postupem času zjišťuju, že být Lindinou sestrou je sranda :)

Ševci

Jelikož jsme s M. fanynky zlínských ševců, zakoupily jsme si lístky na zápas Zlína s brněnskou Kometou. Všechny zápasy těchto soupeřů jsou strhující a o peprné zážitky není nouze. Při naší poslední návštěvě zlínský kotel obestoupili těžkooděnci a my jsme museli čekat, až se vyprázdní celé Rondo a až pak jsme mohli jít slavit výhru do ulic Brna.

Ve středu jsme teda sbalily všechny fandící propriety a vydaly se vstříc novým zážitkům. Ale že jich bude tolik, to jsme ještě nevěděly.

Nasedly jsme do šaliny, kterou jsme kupodivu stihly (věčně nám totiž ujíždí) a usadily se na čtyřku. Vedle přes uličku si sedl mladý muž, kterému jsme ale s M. nevěnovaly pozornost. Po chvilce jsme zaregistrovaly, že hypnotizuje můj zlínský dres, který jsem měla přehozený přes kabelku. Opětovala jsem mu pohled ve stylu - to jsi jako ještě nikdy neviděl hokejová dres, kámo? Což byla chyba. Z mladého muže se vyklubal Petr, který je původem ze Zlína, ale pracuje v Brně. Celou cestu až na hlavas nás obšťastňoval svou přítomností a stihl nám popsat snad všechny své zážitky za svých 28 let života. Celé své vyprávění zakončil větou - ať se nezlobíme, že se nám tu tak otvírá, ale že už to někomu říct musel. Když jsme ho na nádru setřepaly, shodly jsme se s M., že by nebylo od věci si založit psychologickou poradnu. Nebylo to totiž poprvé, co se nám něco takového stalo.....
Zamířily jsme na nádraží, M. si šla uložit věci do skříňky. U úložných prostoru jsme se střetly s fanouškama Komety. Naše, už oblečené dresy u nich vyvolaly řadu nesouhlasných výkřiků. Odpověděly jsme jim ve stejném duchu. Pokřik - Brno Kometa, to je kokot vedle kokota - jsme takticky vynechaly :) Posléze jsme se přesunuly na stadion. Byly jsme dva žluté fleky v davu modrých lidí. Po cestě jsme ještě nabraly O., který šel na hokej poprvé v životě. Vmáčkli jsme se do zlínského kotle. O. sice protestoval, že chce fandit kometě, ale my přece nepůjdeme ve zlínských dresech do brněnského kotle. To dá rozum. O. už se pak jen modlil, ať ho nikdo neuvidí v našem kotli. Během zápasu jsme O. ještě vysvětlily pravidla a naučily ho pár pokřiků. Malý trénink na Vídeň, budeme spolu fandit online v němčině.

Ševci sice prohráli 1:3, ale i tak to byl dobrý zápas. Po konci jsme naskočili do šaliny, kde si opět pár fanoušků neodpustilo poznámky, že tato šalina do Zlína opravdu nejede a podobně. Doprovodili jsme M. na nádraží. Ani tam jsme se ale nevyhnuli narážkám a komentářům. Komeťáci jsou prostě všude. S O. jsme si pak šli sednout na koktejl. Mezitím mi psala M. zoufalou sms, že si k ní přisedl nějaký borec a mele a mele a mele. Prej elektrikář z Vyškova a fanoušek komety. S O. jsem se rozloučila a šla na šalinu. Po cestě mě ještě zastavovali lidi a ptali se na výsledek. Ale pravé peklo nastalo až v samotné šalině. Příště si ten dres sundám rovnou po hokeji! Půlka cestujících nechápala, jak může jet zlíňák v šalině na Lesnou. Chlap, co seděl naproti a už něco evidentně požil, začal vykřikovat, že je levák a kometa leváky určitě potřebuje a že musíme tu dnešní výhru jít oslavit. Asi až na pátý pokus pochopil, že můj dres není brněnský a nic slavit nepůjdu. Načež řekl, že doufá, že ševci prohrají i další zápas. Borec co seděl za mnou byl velice družný. Představil se jako Jirka a nakonec si vydupal i moje telefonní číslo. Druhá půlka šaliny se dobře bavila a já jsem se celou cestu smála.
S holkama na bytě jsme se pak shodly, že až bude nouze o chlapy, budeme po Brně jezdit ve zlínských dresech :)

Exaktní věda

Biochemie, laboratorní cvičení. Pipetujeme a vaříme zkumavky. Moc nám to nevychází.

Já: "Vychází nám to úplně blbě...."
S. vrhá zoufalý pohled. Magistr se přibližuje. Nasazujeme úsměv a tváříme se, že máme vše pod kontrolou.
Já: "Tak tam přidáme ještě trochu Lugolova roztoku."
S. přikyvuje a láduje do zkumavek přídavek tmavé tekutiny. (I když podle návodu tam měla být jedna kapka, usoudily jsme, že Lugolova roztoku není nikdy dost). Nakonec všechny zkumavky získaly přibližně stejnou barvu. Po malém zaváhání pokračujeme.

S: "Sakra, pipetuju špatný objem."
Já: "Tak to dopipetujeme, žádný stres."
S: "A hele, tady píšou, že máme dávat špičku pod hladinu a já to tam liju z vrchu...." (Ano, dodržujeme přesný postup).

Vrháme se na automatickou pipetu. Chvíli s ní zápasíme a když to nejde silou, ani větší silou, voláme magistra.
S: "To nefunguje."
Magistr: "Vy jste to pokazily?"
Já: "Ne, to už tak bylo."
Magistr: "Pozor, zkusím to."
Načež začne zuřivě mačkat pipetu, ze které spadnou 3 kapky zelené tekutiny.
Magistr: "Sakra, to je toxické!"
Já: "Bezva, teď tu všichni umřem :D !
S: "Tak opravíte to?"
Magistr: "Neumím to, doneste si novou."
S. teda donesla novou dávku té strašně toxické látky, kterou nám magistr vylil na stůl a se stejným úspěchem pokračujeme dál. Vytahuju zkumavky z vody.

Já: "Neměly být všechny zelené?"
S: "Jo, měly."
Já: "Tak proč jsou zelené jen dvě?"
Neváháme, zapínáme fotospektometr, lijeme roztoky do kyvety a měříme absorbanci. Každá hodnota je úplně jiná. Kontroluji situaci, magistr je v nedohlednu.

Já: "Tak si ty hodnoty domyslíme."
S. s tím nemá problém, jsme v tom přebornice. S "naměřenýma" hodnotama  běžím za magistrem. Ten je bez zaváhání odsouhlasí. S. se mezi tím zbavuje důkazů v podobě špatně zbarvených zkumavek. Po jejich zlikvidování, vrháme na magistra úsměv od ucha k uchu a vyklízíme scénu, potažmo laboratoř. A v pondělí zase znova.