Jak jsme dostali ryby

Příběh, který Vám dnes bud vyprávět, se odehrál minulé léto a vlivem okolností jsem si na něj o víkendu vzpomněla.

Za sedmero horami a sedmero řekami leží Otrokovice a uprostřed krásného zeleného sídliště je i náš skromný příbytek. A v něm se na kuchyňské lince objevili 4 čerstvě chycení pstruzi. Tím v naší domácnosti, kde nejčastějším jídlem je kotleta, protože nemá žádné "želé" maso a na Vánoce jíme filé, protože kapr nám nechutná, vyvstala otázka: Kdo sakra vykuchá ty ryby? Chvilku jsme se s mamkou dívaly na ryby, pak na sebe a v tom mamka dostala skvělý nápad.

M: "Však ty ve škole pitváš myši, tak přece vykucháš i pstruhy!"
Já: "Myš není pstruh. A navíc tu nemám plášť, bez něho nepitvám!"
M: "Chmmm, ty naděláš.."
Chvilku opět hypnotizujeme ryby a mamka má další úžasný nápad.
M: "Tak se podíváme na YouTube, tam určitě bude nějaký návod."

Zadám do vyhledávače - kuchání ryby - a vyskočí spousta videí. Spustím hned první z nich. Na videu ruka v bílé gumové rukavici s obřím nožem rozřízne rybí břicho a začne z něj vyškubávat orgány. V tuto chvíli video s hlasitým Fůůůj vypínám. Tohle taky nepůjde. Vracíme se zpět do kuchyně. Třeba mezitím ryby obživly a my je půjdeme vypustit do Dřevnice. Bohužel se tak nestalo a darebáci pstruzi tam pořád leží. V této pozici nás zastihla hlava rodiny (oficiálně je to taťka, neoficiálně mamka), která se vrátila z práce.

T: "Proč na ty ryby tak zíráte?"
M: "Nevíme co s něma"
T: "A proč je Natálie nevykuchá? Však ve škole pitvá myši."
Já: "Další takový. Ryba není myš. A proč je vlastně nevykucháš ty? Však jsi kluk z dědiny."
T: "V životě jsem to nedělal a nehodlám to měnit."
M: "Ale něco s něma musíme udělat. V celku je zamrazit nemůžeme.."

A jak to s našima pstruhama nakonec dopadlo? Jako udatný hrdina a 100% klaďas se ukázal náš soused, který se kuchání velice zručně zhostil. A my jsme mu ryby od radosti nechali, protože by je u nás stejně nikdo neuvařil a ani nesnědl. Zůstáváme věrní kotletce :)

Psycholog z šaliny

Ve středu ráno v nekřesťanský čas 7:20, nadopovaná Nutellou a kávou, spěchám na šalinu. Hned ve vchodu potkám důchodkyni.

Ona: "Jdete na šalinu?"
Já: "Jo"
Ona: "Tak to máme ještě čas, jede až 7:30, jsou totiž prázdniny. Jedete do školy?"
Já: "Jo. Jinak bych ještě spala..."
Cestou na zastávku jsem podrobena výslechu ohledně školy. V šalině už paní vybaluje své rodinné historky, rozuměj rozplývá se nad vnoučatama, chválí své děti. Ze slušnosti se usmívám a uznale pokyvuji hlavou. Naštěstí za pár zastávek vystupuju. Myslím, že dopravní podnik by měl rozšířit své služby. K preventistům by měl přidat i člověka, který bude sedět, poslouchat a kývat hlavou. Něco jako ten pes do auta na palubovku. Ovšem to jsem ještě netušila, co přijde večer.

Večer jsme totiž byli domluvení s imunologama (rozuměj mí spolužáci) na pivo, potažmo čaj. Z celkového počtu 11, se nás sešlo 5, čili skoro 50% úspěšnost. Obsadili jsme celý jeden stůl v čajovně. Po pár čajích, vodní dýmce a dvou stolních hrách se něžná část osazenstva rozhodla odejít na poslední šalinu a ta více testosteronová část osazenstva se rozhodla ještě setrvat na billiard.
Jelikož Sára jela z jiné zastávky, zůstala jsem na nástupišti stát sama. Nervózně jsem podupávala podpatkem a vyhlížela šalinu. Koutkem oka jsem viděla borce, co stál vedle a sjížděl mě pohledem od shora dolů. Věnovala jsem mu pohled ve stylu - "černý pásek mám pod bundou" a v duchu popoháněla příjezd šaliny. Hurá, je tady. Radostně jsem vyhopkala schody a usadila se na sedačku k oknu. Najednou nad sebou slyším.

On: "Slečno, sedíte mi na místě."
Upřela jsem na něho nechápavý pohled. To si snad dělá srandu, ne?!
Já: "Nedal jste si sem rezervačku, tak smůla."
On: "To nevadí, tak já si sednu vedle Vás."
Rozhlídnu se. Sedaček je volných spousta.
Já: "To ani nemusíte...."
On: "Ale ne, mně se vedle Vás líbí."
V duchu doufám, že nejede na konečnou.
On: "Já stejně pojedu asi jenom 5 zastávek."
Ufff. Vytahuju z kabelky sešit se sudoku a doufám, že je to dostatečný signál mého nezájmu.
On: "Jé, vy luštíte sudoku? Moje mamka ho taky luští."
Já: "Mmmmm."
Chlap se mi čumí přes rameno.
On: "Tady bude 4" a ukazuje na jeden prázdný čtvereček.
Mé oči se zmenšují do ještě menší štěrbiny než obvykle. Kdybych byla drak, tak se mi z nosu valí hustý dým síry. Zhluboka dýchám.
On: "Víte, já jsem mamce koupil dotykový mobil a ona to na něm hraje. A taky z něho skypuje synovcům do Řecka. A to jí je už 65 roků."
Nereaguju a tvářím se jako ledová královna. Mezitím šalina přejela minimálně 7 zastávek.
Já: "Neříkal jste, že budete na 5. zastávce vystupovat?"
On: "No já šalinou moc často nejezdím, ale moje zastávka ještě nebyla."
V duchu doufám, že bude co nejdřív.
On: "A slečno, všimla jste si, že oba máme modrou bundu? To určitě bude znamení..."
Jasně, úplně znamení zvěrokruhu, kámo!!!
Já: "No to si teda nemyslím."
Jelikož se pomalu blíží konečná a chlap pořád něco mele, začínám v duchu přemítat, co všechno mám v kabelce a dá se to použít jako zbraň. Peněženka, kapesníky, pouzdro, mobil, klíčky, protokoly. Žádná sláva. Zalituju, že s sebou v kabelce nenosím kouli nebo teda aspoň pepřák. I když ta koule je fakt jistota. Naštěstí chlap vystoupil 4 zastávky před konečnou a mně se vážně ulevilo. Nebudu muset nikoho bodat klíčkama ani rychle utíkat do kopečku před barákem.

Myslím, že nastal nejvyšší čas si koupit helikoptéru. Tam mě nikdo nebude otravovat a pilotovi zakážu mluvit.