We will rock you!

Tady na kolejích jsou velmi oblíbené mítinky všeho druhu – mítink pro nováčky, pro každé patro zvlášť a dohromady. Tento týden jsme začali floor mítinkem. V kuchyni se sešli všichni z našeho patra. Zvolený mluvčí se ujal slova – jak jinak než německy. Přesvědčili jsme ho na angličtinu, ale ta z něho lezla jak z chlupaté deky, takže slovo si vzal jeho kamarád. Bláhově jsme si mysleli, že za 20 minut budeme zpátky na pokoji, ale to jsme se šeredně mýlili. Hodinu a půl jsme strávili debatováním o termínu a stylu páteční párty, zamykání kuchyně (aby se pořád neztrácelo jídlo), vynášení odpadků a umývání společného nádobí. V mezičase, kdy na sebe ostatní štěkali německé nadávky jsme se skamarádili se dvěma Rumunkama a hned jsme si domluvili společnou návštěvu posilovny. Jako jedny z mála tady nevypadají tak pochybně a dá se s nimi mluvit. Ve středu byl na řadě další mítink, tentokrát pro celé koleje. Tam už se mluvilo jen německy. Jediné, co Ondra zachytil, bylo, že se do posilovny bude kupovat nový stroj za 6 000. Hm, spíš by tam měli pořídit víc zrcadel, aby si v nich všichni ti frajírci mohli prohlížet své bicepsíčky :)

Ve čtvrtek už v 9:00 nám začíná přednáška – Primatologie. Minule učitel mluvil celou dobu německy, na zeď promítal poznámky přes meotar a studenti se tvářili dost otráveně. Já jsem teda začala luštit křížovku a Ondra se naboural na školní net a facebookoval. Po necelé hodině přednášejícímu zazvonil mobil, on v rychlosti ukončil hodinu a zmizel jak pára nad hrncem, takže jsme se ho nestihli přeptat, jak to teda bude s tou angličtinou. Tento čtvrtek jsme do učebny vcházeli s odhodláním, že stůj co stůj odchytneme toho vyučujícího a přimějeme ho mluvit anglicky. Jenže jsme ve Vídni.... Ve třídě bylo nějak moc lidí. Minule nás tam bylo asi 20 a teď byla všechna místa už obsazená. Sedli jsme si bokem a čekali, co se bude dít. Do posluchárny dorazili 2 profesoři a jeden z nich začal rozdávat papíry. Ups, co to? Naše ospalé mozkové buňky se velmi rychle probraly a začaly šrotovat. Zeptali jsme se slečny vedle, jestli jsme správně na přednášce z primatologie a co to jako má znamenat. Ta jen pokrčila rameny a řekla, že je to test z primátů, aby přednášející věděl, že jsme opravdu pokročilí. To nám stačilo, zvedli jsme se a vzali nohy na ramena. Ale nebyli jsme jediní. Očividně ve třídě nebylo moc pokročilých primatologů. Tím nám odpadla starost o angličtinu a zapsali jsme místo toho Introduction to marine pollution. To už snad nebude pro pokročilé.

Pak jsme ještě museli odchytit našeho oborového koordinátora, aby nám podepsal Learning agreement. Stanovená doba pro erasmáky je čtvrtek od 10 – 11:30. Klepeme na kancelář, profesor nikde. Asi za 5 minut se objevil takový sympatický týpek ve středních letech, změřil si nás pohledem a ptal se, co potřebujeme. Vyklubal se z něho náš koordinátor. Strčili jsme mu papíry, on si je ani nepřečetl, podepsal je a pro razítko nás poslal na sekretariát. Tam za stolem seděl chlapík ve sportovní soupravě a vedle něho dva psi. Když jsme ho požádali o razítka, zatvářil se dost otráveně, ale dal nám je a my se velmi rychle odklidili na pravidelnou dávku kofeinu.

Suma sumárum. Na learning agreementu máme polovinu předmětů, které ještě nezačaly a vůbec nevíme, jak budou náročné. Ale co víme je, že musíme dovést 20 kreditů. Když se nám to nepodaří, budeme muset vrátit část stipendia. Ondra dneska rodičům při skypování oznámil, že by měli začít šetřit :D Zatím máme jisté 4 kredity za kurz němčiny. Ovšem bez tohoto všeho by to nebylo to pravé erasmácké dobrodružství. My si užíváme krásných dnů ve Vídni a těšíme se, co vtipného nám přinese zítřek :) Další přednášky máme až v úterý, pak jednu ve středu dopoledne a odpoledne jedeme domů.

Keep calm and be erasmus!

Ja, Natürlich

S každým novým dnem stráveným tady ve Vídni jsme tu víc a víc jako doma. Už jsme profesionálové v kličkování mezi lidmi na ulici, trefíme napoprvé správný směr šaliny i metra a kolem místních památek chodíme už bez sebemenšího nadšení (nejsme přece žádní turisté). Neustále poznáváme nové lidi. Ovšem ještě jsme nenarazili na erasmáka, který by studoval nějaký přírodovědný obor. Jsou tady samí humanisté, co nám tvrdí, jak je filozofie strašně důležitá. Ale nás vůbec nezajímá, co kdy řekl nějaký ožralý filozof. To se nedá strčit pod mikroskop a vyzkoumat.

V úterý jsme absolvovali uvítací recepci pro zahraniční studenty. Mluvili k nám všichni papaláši z centra zahraničních studií a neustále opakovali, jak jsou rádi, že jsme si vybrali pro svá studia Vídeň a podobné kecy. Po skončení jsme se s děckama přesunuli do hospody. Seznámili jsme se se Švýcarem Antonem, který shodou okolností umí česky, protože má v Praze rodinu. Postupně tady nabýváme dojmu, že češtinou se domluvíme všude – od školy přes hospodu až po koleje. Ovšem možná s Ondrou trošku kazíme dojem o Čechách a konzumaci piva. Podle všeho si všichni cizinci myslí, že v Česku začínáme den pivem, končíme pivem a u mezičase fandíme hokeji. Jenže my pivo nepijeme a tak neustále musíme čelit otázkám na téma Češi a pivo. Anton zběhlý v českých poměrech se na to neptal a jen podotkl, že české holky jsou hezké holky.

Ve středu bylo rektorské volno. To jsme využili k návštěvě místního Haus des meeres. Vřele doporučujeme. Naše biologické srdce zaplesalo radostí i Paulině (polská filozofka) se to líbilo. Ve čtvrtek pak následovala schůzka na kolejích pro nováčky. Postupně jsme se všichni představili, bylo nám nabídnuto pivo, následovala přednáška o chodu kolejí a jejich prohlídka. U sauny jedna Bosenská studentka zděšeně podotkla, že když tam chtěla jít, bylo tam hodně nahých mužů. Vzpomněla jsem si na Infinit. Tam nám nahota nedělá problém, ale představa, že pak ty samé borce, co jsem potkala nahé v sauně potkám v kuchyni na patře mě dost pobavila. No, každopádně je to výzva.

V sobotu jsme uskutečnili naše první nakupování. Uf, mám toho zase na rok dost, ale ukořistila jsme dárek pro Vanču k 15. narozeninám (dost obtížný úkol) a pro sebe jedno seriózní tričko. Ondra jede na zelené vlně a 90% jeho nákupu bylo zeleného. Ale naštěstí s Ondrou se nakupuje dobře. Co není zelené se mu nelíbí a když už se já do něčeho navleču, dokáže to objektivně posoudit (neslintá nad velkým výstřihem a podobně). Takže jsme v harmonii proběhli pár obchody a pak si s chutí dali kávu.

Neděle byla ve znamení velkého prádla. Naše koleje mají kromě posilovny a sauny také prádelnu. Jenže nám se ještě nepodařilo dojít na systém, jak pračku zapnout. Poprvé, když jsme tam šli, tak jsem zjistili, že pro spuštění je potřeba mít rakouskou kartu s funkcí Quick. Zařídili jsme si teda kartu a šli prát znova. Jenže to zase nešlo – nestačí peníze normálně na účtu, ale musíte je dát speciálně na Quick. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Naštěstí nás zachránila Paulina, které někdo z místních studentů ukázal fígl, jak prát bez karty – spočívá v nahození a vyhození pojistek :D Takže volejte sláva – pereme!

Přituhuje

Začala škola. Máme dost nepravidelný rozvrh, protože tady si libují v blokových přednáškách. Takže něco je od dubna do května, něco jen v červnu a jeden předmět je dokonce jen dva dny. S láskou vzpomínáme na náš krásný rozvrh na MU a taky na IS. Člověk si ani neuvědomí, co má. Tady mají UNIVIS. Ten se ale s našim ISem nedá vůbec srovnat. Nejde tam udělat skoro nic, je vážně dost pochybný a vůbec se v něm neorientujeme. Aby to bylo ještě komplikovanější, přednášky nedávají do UNIVISu, ale do Moodlu. Chmm.

Na přednášky jezdíme na 3 místa ve Vídni. Tady opět vzpomínáme na náš Kampus, kde je na každém rohu mapa a nejde se tam ztratit. Tady se s mapou místností neobtěžují, takže většinou vždycky lítáme po budově a hledáme správný hörsaal. Hned na první přednášce z buněčné biologie bylo tolik lidí, že už si nebylo kam sednout. Učitel začal mluvit německy, pak zapnul prezentaci a přešel na angličtinu. Oddychli jsme si. Jenže učitel nasadil takové tempo, že jsme skoro nestíhali ani dočíst slidy, natož si dělat zápisky. Naštěstí na konci přednášky oznámil, že materiály budou na Moodlu. Cajk. Ale co nás nejvíc dostává, je bušení do lavic. Na konci každé přednášky studenti buší do lavic, místo aby přednášejícímu zatleskali. No, jiná kraj, jiný mrav :D

Na další přednášce z imunologie jsme byli vlastně omylem, předmět je pouze pro studenty magisterských programů. Jenže to nám nikdo neřekl. Přednášejí mluvil o tom, jak každý student bude mít prezentaci o svém výzkumu, napíše seminárku a test. Orosilo se nám čelo. Po skončení úvodní hodiny jsme šli za učitelem a vysvětlovali mu, že jsme erasmáci, ještě ke všemu na bakalářském studiu a že to asi není předmět pro nás. Nadiktovali jsme mu naše jména, aby nás odhlásil a on se tak mezi řečí česky zeptat – A odkud jste? Začali jsme se hrozně smát. Český učitel na rakouské škole, učící předmět v angličtině. Jak je ten svět malý. Tak jsme s ním pokračovali v české konverzaci, což zase nepobírali místní studenti. Imunologii máme teda zrušenou, ale pořád nám zůstává asi ještě 7 předmětů.

Včera jsme byli na velké erasmácké párty v místním paláci. Představte si 600 studentů pařících mezi obrazy rakouských panovníků a knihovnami. Všichni jsme měli cedulky se svými jmény. U barů byly fronty, na parketu nebylo k hnutí. Na honosných sedačkách se po sobě všichni plazili. Černoch s běloškou, Asiatka s Evropanem. Studenti prolívali hrdlem své stipendium. Ano, tohle je erasmus! :D Došli jsme o půl čtvrté ráno. A to je teprve začátek.

Já tak rád trsám, trsám

Tři týdny utekly jak voda. Napsali jsem závěrečný test, dostali certifikát (ano, už máme oficiálně certifikát na němčinu úrovně A1, jupí) a oslavili moje narozeniny (zpívali mi německy happy birthday). Poznali jsme spoustu nových lidí. Vtipné ovšem je, jak si všichni myslí, že spolu s Ondrou chodíme. Číňanka Chen se nad námi úplně rozplývala a vykřikovala – You are so cute together! No, já bych neřekla, že jsme roztomilí. Vždyť vypadám vedle Ondry jako Droběna :D Chen jsme uvedli do obrazu – ne, opravdu spolu nechodíme. Tvářila se zklamaně a nevěřícně.

V pátek večer jsme se vrátili domů, prohrabala jsem se všemi novými pohledy a Vanča se mě hned ptala, kdy pojedu zase zpátky (klasika). O víkendu pokračoval kolotoč oslav. S Míšou a Maličkou jsem na mou počest vypily 2 flašky vína a skoro 3 hodiny nezavřely pusu. Ale největší pařba byla ve středu – rozlučková párty ve vídeňském stylu. Bylo to velmi divoké. Myslím, že zúčastnění pánové si to užili. Tolik bioložek a mediček v šatech se nevidí každý den :) Otto byl z toho tak vyděšený, že se musel nejdřív opít a pak už to šlo jak po másle. Mimochodem, Otto hledá svou Popelku, se kterou se měl v pokročilém stádiu večírku líbat. Takže milá neznámá, neváhej a ozvi se mu :) Počet přítomných mužů zvýšil pražský Ondra, který se na naší párty ocitl omylem. Nechali jsme si ho tam a myslím, že se mu to líbilo. Děkujeme všem, co došli a že jste dodrželi dres-code. Byli jste krásní :) Párty jsme ukončili ve 3 ráno. Se škraboškami a v šatech jsme v ranním rozjezdu trošku vyčnívali.

Po 4 hodinách spánku jsem se vydala na vlak. V poledne jsem dojela do Otrokovic a hned jsem se přesunula na halový atletický mítink. Na afterparty jsem samozřejmě nesměla chybět. Sice jsem domů došla už o půlnoci (loni jsem se vrátila o půl 5, zrovna když mamka odcházela do práce) a nikoho jsme se Zbyňou nezachraňovali, ale i tak to bylo fajn. V sobotu jsme s Míšou a staříkama pokračovali na fašaňku (rozuměj hasičský ožer). S Míšou jsme měly na starost prodávání tomboly a pak její následné losování. Jelikož jsme ale měly celkem krátké šaty, nemohly jsme se pro ceny ohýbat, takže jsme stály, usmívaly se a tahaly lístečky z nádoby :) Zbytek večera jsme protančily. Nejvtipnější bylo, když si pro mě na tanec přišel takový starší pán. U našeho stolu zavládlo všeobecné veselí. Se zoufalým výrazem jsem s ním vydržela jeden tanec. Pán se na mě celou dobu zálibně díval a nakonec to okomentoval slovy – to jsem ale ulovil štiku! :D

V neděli dopoledne jsem utíkala na vlak (nenajezená, nevyspalá, nenamalovaná). Student Agency v Brně jsem taky skoro nestihla. Bylo to napínavé, ale nakonec mě Jiří stihl doručit v čas :) Ve Vídni jsem dokonce trefila napoprvé správnou zastávku metra a došla celá zmožená na koleje. Za chvilku po mně dorazil Ondra i s rodiči a další hromadou jídla. Večer jsme odpadli do postelí a shodli jsme se, že jsme se dojeli do Vídně dospat :) Dneska jsem měli první přednášku – o buňkách v CNS. Budovu jsme našli celkem rychle a mluvili na nás anglicky, takže cajk. Snad to tak bude i po zbytek týdne.