Dítě

Došla mi SMS od tety - jestli nepohlídám svou ani ne roční sestřenici Jovanku, protože ona musí se Štěpánkem k zubařce a nemá kdo hlídat. Jako hodná neteř jsem přislíbila pomoc a druhý den ráno naklusala k tetě. Ještě než jsem se stihla vyzout, vrhl se na mě Štěpánek, dloubl mě do žeber a vážným hlasem pravil, že jde k paní doktorce, aby mu opravila zoubek, ale že nemá vůbec strach. Mezi tím se ho teta snažila obléct a do toho všeho mi dávala pokyny. Plínka s oblečením jsou na pohovce, snídaně v kuchyni a Jovanka spí v ložnici. Než jsem stihla všechno vstřebat, bouchly dveře a já zůstala sama se svou spící 11 měsíční sestřenkou. Uf. Doufala jsem, že Jovanka bude spát co nejdýl, ale bylo to marné.

Asi za 5 minut se ozval tlumený nářek. S odhodláním jsem vstoupila do ložnice. Dívám se na Jovanku, ona na mě. Její výraz obličeje mluví za vše - Ty tu děláš jako co? Využiju situace, drapnu dítě a dokud ještě nebrečí, snažím se ji převléct. Jovanka už si ale uvědomila, jaká bouda se na ni ušila a začíná brečet. Do té doby jsem ji stihla aspoň vysléct. Položila jsem ji na přebalovací stůl, nachystala si plínku a snažila jsem si ji umístit na vzpouzející se dítě. Po pár nezdařených pokusech se mi to povedlo, což Jovanku ještě víc rozzuřilo a její pláč nabral na obrátkách. Oblíkání kalhot a trička už doprovázel regulérní řev. Když bylo všechno oblečení na svém místě, vzala jsem Jovanku do kuchyně. Myslela jsem si, že aspoň jídlo ji na chvilku umlčí. Ale záhy jsem zjistila, že nastrouhané jablko skončí dřív na mně, než v žaludku dítěte. Hm. Prekérní situace.

Své poslední zbytky naděje jsem upínala na krabici hraček. Snad aspoň to zabere. Vysypala jsem všechno před Jovanku, do ruky jsem ji vrazila gumovou kačenku a čekala, co se bude dít. Pláč ustal, kačenka byla zuřivě ožužlávána, ale pohled Jovanky byl smrtící. Myslím, že tohle mi ještě nějaký ten pátek nezapomene.

Nebudu zakrývat, že jsem byla ráda, když se teta vrátila domů a já jsem mohla Jovanku vrátit. Když si uvědomím, že moje mamka v mém věku už měla mou starší sestru, orosí se mi čelo. Ne, děkuji pěkně, raději psa :D

Balení

Nesnáším balení. Jak vidím svůj prázdný kufr, mám sto chutí sbalit se jak na závody. To mám natrénované - dres, tretry, svačinu, kouli, disk. Ale teď to nebude tak jednoduché. Mám si vzít toto tričko nebo snad i tyhle šaty? O. už minulý týden říkal, že si dělá hromádku s věcmi, co si do Vídně rozhodně musí vzít. Já taky vím, co si rozhodně vezmu - náušnice, méďu a kalendář zlínských hokejistů. Ale O. už plánuje, jak budeme ve Vídni chodit nakupovat (na to se teda moc netěším), takže si asi moc oblečení s sebou táhnout nemusím.

Taky jsem zvědavá, jak bude probíhat naše společné bydlení. O. slíbil, že bude vařit a já budu nejspíš zastávat lehké domácí práce :D . Základ je rychlovarná konvice a zásoby kávy, to nám stačí ke spokojenosti. Taky už jsme dostali přidělené buddy - 2 vídeňské studentky, které nás budou mít na starost. Ve skupině jsem 3 erasmáci - já, O. a nějaký Polák. Všichni vypadají dost akčně, takže o zábavu bude asi postaráno.

Což mi připomíná, že když jsem jela domů z Brna, dala se se mnou v kupéčku do řeči paní, která jela z Vídně. Když jsem jí prozradila, že tam jedu na erasmus, tak z toho byla nadšená. Ale hned jedním dechem dodala, že zrovna nedávno kousek od Vídně zastřelili francouzskou studentku, která tam byla taky na erasmu. Trochu se mi orosilo čelo. Pak jsem se ale zamyslela, že přece jedu s O., no ale stejně bych to byla nejspíš já, kdo by se z nás dvou pral. O. je ta něžnější část naší dvojice :D

Příští týden začnu balit a v sobotu vyrážíme. Od 4. února nás čeká 14denní intenzivní kurz němčiny. Sice mě už skoro každý stihl naučit větu, bez které se v Rakousku určitě neobejdu (myslím, že vede mamka se svým - zweimal tupl vodka), ale po tomto rychlokurzu bych řekla akorát tak - bydlím za rohem; omlouvám se, ale minulou hodinu jsem tu nebyla; zapomněla jsem si sešit a krev je červená transportní látka. To by ze mě měli Rakušáci velkou radost. Tak doufám, že po kurzu to bude lepší. Pak se vrátíme na týden domů. V mezičase se potkáme na naší rozlučkové párty (už se těším) a 3.3. nám začíná škola. Snad to ve zdraví přežijeme a vrátíme se do ČR nejen s 20 kreditama, ale taky s hromadou zážitků a nových kamarádů :)

Plechoví miláčci

Auta se už dávno stala neodmyslitelnou součástí našich životů. Je pohodlné, naskočit před barákem do auta a nemuset se spoléhat na hromadnou dopravu. Ale zároveň se auta stala i vizitkou svého majitele. Především muži mají tendenci neustále si pořizovat nové plechové miláčky, aby byli dostatečně reprezentavní. Čím větší, sportovnější, rychlejší, tím lepší. Ovšem znám i spoustu žen, co auta obdivují a vyznají se v nich. S. při pohledu na auto vykřikuje jeho značku, následně zkoumá jeho kola a pomalu dodá i rok výroby. Já jsem ale jiný případ. Auta rozlišuji zásadně podle barev. Takže když se mě někdo zeptá - jaké to auto bylo, odpovím - modré. Však taky modré bylo :D Bylo mi řečeno, že jako žena na to mám právo a nemusím ovládat všechny značky (to se mi ulevilo). Ale vypozorovala jsem jednu věc. Není vhodné před mužem tvrdit, že mi všechna auta připadají stejná. Většinou po této větě následuje několika minutový projev o tom, jaké jsou v tom velké rozdíly a není značka jako značka. Hm.

Má netečnost k autům se datuje už od mého mládí. Jelikož jsem taťkovi nahrazovala syna, tak jsem s ním musela chodit každý rok na Barum Rally. Zatímco všichni diváci se v depech rozplývali nad sportovním tvarem závodničky, já jsem se dívala po řidičích a navigátorech. Radši se podívám na šikovného chlapa než na hromadu plechu, ne? Pak taťka došel s lukrativní nabídkou - udělá mi fotku s tímto nejnovějším modelem Subaru. Jedním dechem dodal, že přesně v takovém jezdí i Sébastien Loeb. Tak s Loebem bych se klidně vyfotila, ale proč se budu fotit s autem!?
Ale musím konstatovat, že stejnou netečností vůči autům trpí i mamka (máme to v rodině). Taťka je velký fanoušek rally a neustále se na internetu i v televizi dívá na nějaké sestřihy. Když to mamka zaregistruje, vážným hlasem pronese - proč se proboha zase díváš na to třepotání v kokpitu? Načež teda taťka vyklidí obyvák s přesune se k počítači. Mamka už jen s povzdechem konstatuje - kdyby se tam radši díval na nahé ženské než na auta....

Mám ještě jednu vtipnou příhodu. Šla jsem se svým malým bratránkem na procházku. Kolem nás projelo auto. S. je jako skoro každý kluk odborník přes auta a všechny je rozezná.
S: "Naty, víš co to bylo za auto?"
Já (opravdu netuším, co to bylo a tak zkusím první značku, co mě napadne): "Citroen?"
S: "Ty jsi hloupá, to bylo přece Volvo!"

Tak se vážně nezlobte, když Vaše auto nepoznám nebo nedostatečně ocením. Tohle opravdu není moje silná parketa :)

Štěstí

Často od svého okolí slýchávám, že jsem neskutečný klikař. Ano, nepopírám to. Když se nad tím teď zpětně zamyslím, tak vidím, jak mi ve škole všechno hladce procházelo a zatím dál prochází (snad to nezakřiknu).

Začalo to už na gymplu. Částečně díky mému individuálnímu studijnímu plánu, částečně taky díky naší skvělé třídní a v neposlední řadě mým velmi klidným přístupem. Celý čtvrťák jsem víceméně strávila na stadioně. Dokonce jsem měla i nejvíc zameškaných hodin z celé třídy a to jsem měla silné soupeře. Ale musím uznat, že jsem měla výhodu v podobě samostatného zapisování svých absencí do třídní knihy. Tady se sluší poděkovat třídní - Díky Katko! :) Chudák už pak byla z těch mých absencí tak zblblá, že mě zapisovala i do jiných třídnic :) Na začátku oktávy nás všichni začali strašit maturitou, vypukla davová hysterie. Ale já jsem se nenechala strhnout davem a setrvávala jsem v klidu a míru. Když jsem se už jednou za čas ukázala ve škole, tak jsem tam stihla nalepit žluté lístečky, zrušit vánoční besídku a vlastně všechno co se někomu nelíbilo, tak se svedlo na mě. S tím jsem se postupem času smířila a dneska už jen obdivuju odvahu té holčiny, co do mě dloubala svým špičatým prstem a vykřikovala, proč jsem zrušila vánoční besídku. Tehdy jsem měla co dělat, abych s ní neprobourala další dveře do školy a kdyby tam nebyli kluci, kteří mě zadrželi, asi by se mi to i podařilo. Takže čtvrťák jsem úspěšně dostudovala. Dokonce i ZSV jsem zvládla, sice stylem c,b,c,a, ale na to se nikdo neptá. Už chyběla jen maturita. Zatímco spolužáci měli celkem jasnou představu o tom, z čeho budou maturovat, tak to já jsem odevzdávala seznam předmětů na poslední chvíli. Pořád se mi tam nelíbila ta chemie. Ale měla jsem ďábelský plán - vytáhnu si atom! Tudíž tři týdny svaťáku jsem prožila střídavě na stadioně a doma v obyváku s kafem u olympiády. V sobotu jsem jela na závody, v neděli jsem spala a v pondělí jsem maturovala.
Musím přiznat, že jsem v pondělí byla lehce nervózní, ale zvládla jsem to. A jak jsem celý gympl vyznamenání neměla, tak jsem si to u maturity vynahradila. Ano, vytáhla jsem si atom, tudíž konec dobrý, všechno dobré :)

Na vysoké mé studijní štěstí dá se říct stále přetrvává. Nejtěžší zkoušku z anorganické chemie jsem dala na poprvé asi po 4 hodinách učení. Sice za E, ale v ISu je to krásně zelené. Prostě nic se nemá přehánět a stačí se učit krátce, ale intenzivně! :D

 Umění žít spočívá v tom, správně rozhodnout, na co se dřív vy*rat! :)

Puberta

Jelikož jsme doma tři sestry, a je mezi námi vždy 7letý věkový rozdíl, tak se dá říct, že má u nás pořád někdo pubertu. Linda měla podle všeho svou pubertu velmi poklidnou (asi jako všechno ostatní :D ). Ta si zásadně vyhazuje z kopýtka v Brně, aby o tom naši nevěděli a její obraz nebyl poskvrněn.

To já svůj obraz asi už tak čistý nemám. Přece už jsem byla trochu problémovější dítě. Začalo to tím, že jsem odmítala chodit do školky. Co bych tam taky dělala, když si můžu doma pěkně nerušeně spát kdy chci a nemusím se s nikým dělit o hračky?!. Potom jsem měla období, kdy jsem nechtěla chodit v ničem jiném, než v šatech (důvod proč tomu tak bylo, jsi bohužel nepamatuju :D ). Už tohle se našim nelíbilo a naříkali, co jsem to za hrozné dítě. Ovšem to nikdo netušil, co teprve přijde.

Ano, přišla Vanesa, postrach rodiny! Přitom to bylo tak roztomilé miminko. Už jako dvouletá tančila nahá na stole a když nastala chvilka ticha, všichni začali zděšeně pobíhat a zjišťovat, co zas kde Vanesa dělá. Momentálně jsme ve fázi těžké puberty a celá rodina čeká na okamžik, kdy Vanča dostane rozum, jako na smilování. Cokoliv chceme společně podniknout, je vrcholně trapné a staromódní. Na veřejnosti se k nám moc nezná. Kdo by se taky hlásil k tak nemožným sestrám jako jsme my a ještě nemožnějším rodičům?

Ale nejvíc ze všeho nás baví Vančina škola. Již 9 roků na mamčinu otázku - co bylo ve škole? Odpovídá - nic! Tak opravdu nechápu, proč teda do té školy chodí, když tam nic nedělají :D
Ale možná se blýská na lepší časy. Dneska jsem došla domů a vidím, jak Vanča něco zuřivě datluje do Wordu, což u ní není obvyklé.

Já: "Co to děláš?"
Vanča: "Přepisuju slohovku."
Já: "Tak napiš do záhlaví svoje jméno, ať učitelka pozná, od koho to je."
Vanča: "To ji posílám jenom já."
Já: "Jakto, že to posíláš jenom ty? Tos na to zase zapomněla?!"
Vanča: "Nooooo, ona ta slohovka půjde do školních novin...."

Kdyby měl někdo kameru a natočil při tom ten její zoufalý pohled, bylo by to fakt vtipné. Ona, největší rebelka na škole, bude mít slohovku v novinách. Prostě trapas všech trapasů a naprosté znemožnění!

A tak my máme doma veselo :)

Abi

Už se stává tradicí, že se každý rok scházíme na abiturientském večírku našeho gymplu. I když letos jsme jsme se sešli už o měsíc dřív na výročí GO, což ale nebyla překážka v účasti na dalším večírku. Kolektiv se má přece utužovat. Tak I. odhodlaně založila událost na facebooku a rezervovala stůl. Sraz byl stanovem na 17:50 před spolákem (I. to ještě všem důrazně připomněla). A tím to všechno začalo.

S M. jsme tentokrát šly přesně na čas (kupodivu). Po cestě nám došla sms od I., že nestíhá (to je teda organizátorka). Ale u našeho stolu seděl už L. (na pivo není nikdy brzo ani pozdě přece). My, zvyklé z Brna na výběr pití, jsme teda měly problém. Kromě piva, měli už jen nějaké panáky. Tak jse zvolily létajícího jelena (osudné vzpomínky se vrací). Za chvilku se dohasil i zbytek, v čele s hlavní organizátorkou. Zábava nabírala na obrátkách. Pyramida z panáků se zvětšovala, fotek přibývalo. V pokročilé fázi večera jsme se vydali z hospody do prvního patra, kde se večírek oficiálně konal. Zatím všechny slečny měly boty, pánové zaplá saka a stáli celkem rovně, bez opory. Učitelé artikulovali.

V plané naději jsme se vrhli k hornímu baru. Ovšem ani tady nebylo dost kvalitního pitiva. Zůstali jsme tedy u jelena. Po doplnění tekutin jsme obsadili parket. Taneční kreace všeho druhu nám prostě jdou. Přestávky pro regeneraci těla jsme vyplňovali konverzací a navazováním nových kontaktů. Myslím, že pan kardiolog zabodoval!

Ve dvě ráno přestala hrát hudba, vyhazovač nám stroze oznámil, že je konec a ať vypadneme. Ve foyer byla nesourodá směsice lidí. Někteří náš ústav viděli jen na fotce nebo z autobusu, když pokračovali na Štěrkáč, někteří byli jeho vzornými absolventy. Ovšem to nemění nic na faktu, že většina z nich byla velmi společensky unavená. Po schodech se válely střepy skla, o zeď se opíraly bosé slečny a pánové se snažili udržet rovnováhu. Elita národa.

Přeživší zbytek se vmáčkl do autobusu a vydal se směr domov. Ti, co nebyli místní, si snažili zajistit nocleh u nějakého kamaráda. I. jsme nechali v buse v nejlepší odborné péči a vydali jsme se ze zastávky směrem domů. M. celou cestu nadávala, že ji bolí nohy. J. vedl svého bratra, který vykřikoval něco o pokračování pařby na hasičárně. M. klepal kosu, protože neměl bundu a neustále se ptal, kdy už tam budeme.

Jelikož mi byl M. přidělen, šli jsme k nám domů. Potichu se plížíme ke mně do pokojíku, ať nebudíme naše. Chystám M. postel na spaní, který se mezi tím vyslíká ze saka. Ale najednou stojí ve dveřích mamka. M. v trenkách uprostřed pokoje hledí na mamku a ona na něj. M. jako slušně vychovaný chlapec pronese hlasité - Dobrý večer. Popadá mě záchvat smíchu. Aby to bylo ještě lepší, dojde i taťka a ptá se, jestli nebudeme blinkat. Miluju své rodiče :) Tak si tedy vysvětlíme onu vzniklou situaci. Ne, nejsme opilí a ani nehodláme společně spát v jedné posteli.

Ráno jsme se všemu ještě jednou zasmáli, M. se vrátil v pořádku domů a já už se těším na další abiturienťák. Díky děcka! :)

Brněnský shon

Blíží se konec kalendářního roku a s ním i začátek zkouškového. Jelikož se náš ústav stěhuje do Kampusu, končíme o 2 týdny dřív. My, už jako zkušené vysokoškolačky, jsme nepodcenily přípravu a udělaly si zásoby vína, čokolády a kofeinu. Tak jsme se mezi trénováním badmintonu, lasergame (muhehe, všechny jsem postřílela) a saunou začaly učit na zápočty a zkoušky.

Na bytě to vypadá asi následovně - pokud si E. sama pro sebe nemluví anglicky, tak vykřikuje něco o občanském právu a vlastnictví roje včel. M., když už vyleze z postele od seriálů, tak směřuje většinou k ledničce na jídlo. D. se kuklí v posteli pod peřinou s tabletem a střídavě se učí nebo spí. Já se vztekám nad protokolama z biochemie nebo mikrobiologie a tlumočím čerstvé sportovní zprávy.  Mezitím všichni hypnotizujeme IS, protože učitelé vypisují zkoušky dost chaoticky a kdo to nezjistí v čas, tak na něj zůstane nějaký termín na konci ledna nebo začátku února. Dotyčný chudák pak spamuje na facebooku a za různé úplatky se dožaduje dřívějšího termínu. Propuká facebooková panika. Do toho všeho se ještě registrují předměty na další semestr.

Noci se prodlužují, hlavy plní, lednička se vyprazdňuje, ubývá vína a spánkový dluh se zvětšuje. Je to tady - předtermíny. S. mě překecala, ať si s ní dám předtermín z fyziologie živočichů. Tak jsme zavedly novou učící se techniku - s konvičkou čaje a šálkem kávy jsme strávily 3 dlouhé dny. Doufaly jsme, že padnou stejné otázky jako z primáta. Na čtení skript nebyl čas, ale hlavně, že je mám koupené. V pátek to naštěstí mělo dobrý konec a IS se zelená. O víkendu jsme si odběhli na badmintonový turnaj, kde jsem vyhrála pavouk nadějí (pracovně nazývaný jako pavouk looserů :D ).
V pondělí jsme měli poslední biochemii s magistrem (zamačkávám slzu). V úterý jsme s K. a docentkou byly v Test-linu testovat vzorky koček na boreliózu. Má hlava musela pojmout velké množství dalších informací o borelióze, diář se zaplnil dalšími úkoly a mám čerstvé novinky ze života K. :D. Pak opět nastalo učení s S., tentokrát na cytologii a anatomii rostlin (strašně zábavný předmět). Taktika byla opět stejná. Naučit se otázky z primáta (nevím, co bychom bez něj dělaly). IS se stále zelená, i po zkoušce z kytek, a mně už chybí "jen" tři zkoušky. Pak bude rozlučková párty a my se vydáme směr Vídeň vstříc dalším dobrodružstvím.