Šprechtím, šprechtíš, šprechtíme

Hned v úterý začal náš intenzivní 14 denní kurz němčiny. Dala jsem si pochopitelně úroveň A1. Jsem němčinou nepolíbená. Kdyby jste se chtěli zeptat, proč jsem teda jela na erasmus do Rakouska, je to jednoduché - výuka na univerzitě bude v angličtině (nebo aspoň tak nám to bylo řečeno a věříme tomu). Ondra se sice německy učil, ale asi tak, jak já francouzsky (rozuměj – nic moc, spíš nic než moc). Takže jsme se oba zapsali do A1.

I když máme rakouský Campus asi 5 minut od koleje, došli jsme přesně na čas. Můj orientační smysl se za (už skoro) 21 let nestihl projevit. Ještě, že mám Ondru a Ondra má mobil s GPS. Takže přesně v 9:00 jsme vpadli do třídy. 2 volná místa vedle sebe byly už jen vepředu. Nepohrdli jsme jimi a začali se rozhlížet po třídě. Opravdu pestrá směsice lidí. Chvilku po nás do třídy vběhl Portugalec André, pak učitel Ulrich a asi 30 minut po začátku Číňanka Ma (vypadala hodně zmateně a ještě pořád vypadá). Vedle mě sedí černoška Lory z Londýna. Naproti je Polák Janoš, Ukrajinec Paul, Rumunka Amalia, Thaika Čen, Argentinka Bernardeta, Italka Stefania, Irka Mischele, Belgičanka Mailise, Francouzska Marinne. Úplný mišmaš.

Ulrich nás teda vůbec nešetří. Od začátku na nás mluví německy. Anglicky na nás mluví jen v případě, že celá třída vypadá dost nechápavě. My na něj anglicky, on na nás německy. Místy je to jako vystřižené z nějaké grotesky. Výuka je od 9 – 12:15. Máme jen jednu 15 minutovou přestávku. To se celá třída zvedne a jde na kafe. Světlý bod celého dopoledne :)

Musím říct, že němčina je pro mě dost těžká a zní snad ještě hůř než francouzština. Je to samé „er“, „ššš“, ke všemu ještě jsou ty slova strašně dlouhá, takže než to někdo správně vykoktá, chvilku to trvá. Někdy je ve všem takový chaos, že ani nejde poznat, kdo jakou řečí mluví. Ulrich při tom pobíhá po třídě a vykřikuje - „Nich“, „Ja“, „Natürlich“, „Nochmals“. Před polednem už jsou všichni opocení a těší se na konec. Vždycky dostaneme ještě domácí úkol. Minimálně 2 stránky v učebnici. Ještě, že tam jsou i výsledky :)

Většinou o půl jedné dojdeme s Ondrou zničení na pokoj. Dáme oběd, film a pak usneme. Němčina dá zabrat. Ale warum nicht? Zkusit se má všechno :)

Tschüss!

Krušný začátek

Veškeré své věci jsem narvala do kufru a 2 sportovních tašek + batoh s jídlem, peřiny a medvěd. Rozloučila jsem se se sestrami a společně se staříkama (rozuměj rodiče) jsme se vydali směr Rousínov. Po příjezdu nastalo zděšení, protože Ondra s jeho taťkou začali vynášet všechny jeho věci – 3 bedny s jídlem, obří kufr, sportovní tašky.... Mamka začala vykřikovat, že mám málo jídla. Ve Vídni asi bude potravinová krize či co :D No, naskládali jsme všechny věci i sebe do druhého auta a zamířili směr Vídeň vstříc osudu.

Dojeli jsme na místo určení – centrum, kde měl být náš byt. Šli jsme se na něj podívat. No, jak to popsat. Dalo by se to nazvat různě, ale byt určitě ne. Spíš staveniště v suterénu. Byli jsme z toho tak v šoku, že jsme se zmohli jen na – Ehmmm. Majitel dodal, že instalatér dojde v úterý a zapojí vanu. Vana stála uprostřed místnosti, okolo ní spoustu bordelu a v rohu plápolala kamna. Vysmahli jsme z toho doupěte velmi rychle. Mozkové závity šrotovaly naplno. Co budeme dělat? Kde seženeme bydlení na celý semestr v sobotu večer? Přesunuli jsme se do mekáče, na kafe a wifi. Opsali jsme si pár adres s cílem sehnat pokoj na koleji. Pokoj jsme nesehnali, ale učinili jsme poznání – v sobotu večer jsou vídeňské koleje otevřené, ale na vrátnici není žádná kolejbába. Na všech kolejích bylo rušno a hrozný bordel. Studenti byli přátelští, ale na otázku, kde je nějaký vedoucí, jen bezmocně škubali rameny. Prej jen v otvíracích hodinách přes týden, což je většinou 9-12. Pěkná anarchie. Když to porovnám s českými kolejemi, kde člověka při vstupu skoro šacují....

Takže jsme se teda vrátili zpět do Rousínova. Volala jsme onu horkou novinku domů. Naši se smáli, že mám erasmus v Rousínově. V neděli jsme googlili všechny možná ubytování ve Vídni. Večer jsme si pak sedli k hokeji. Zlín hrál v Brně. Ondra si četl knížku a když jsem vykřikla góóól, jen se nezaujatě zeptal, jestli Kometa Ševcům nebo Ševci Kometě. Ondru od knížky nedostala ani závěrečná bitka. Je to ignorant, ale mám půl roku, abych ho převychovala. Kometa prohrála 0:4. Ondrův taťka prohlásil, že to bylo určitě prodané a mamka se ptala, jestli má Kometa bílé dresy.

V pondělí jsme nakonec sehnali koleje a už v poledne jsme bydleli. Při vypisování papírů se Ondry ptali, jestli chce s přítelkyní (myšleno se mnou) společný pokoj. Nepouštěli jsme se do vysvětlování naší situace a jen jsme kývali :) Koleje jsou hezké. Máme koupelnu i záchod na pokoji a je tu strašné vedro. Kuchyň na patře je veliká a je tam i televize. Uvidíme olympiádu, jupí! Dokonce je tu i sauna a posilovna. Hmmm, co kdybych tady zůstala?

Jelikož bydlíme v centru, tak je tu spousta kaváren, obchůdků a všeho možného. Budeme mít co dělat, aby nám stipendium vydrželo až do června :D Zatím to tady hodnotím kladně, ale bude to ještě lepší, až nám konečně zapojí internet. Úřední hodiny ITchlapců jsou přes prázdniny omezené na minimum. Ve Vídni si prostě musíte všechno vychutnávat, žádný stres. Keep calm and be Austrian! :)

Dítě

Došla mi SMS od tety - jestli nepohlídám svou ani ne roční sestřenici Jovanku, protože ona musí se Štěpánkem k zubařce a nemá kdo hlídat. Jako hodná neteř jsem přislíbila pomoc a druhý den ráno naklusala k tetě. Ještě než jsem se stihla vyzout, vrhl se na mě Štěpánek, dloubl mě do žeber a vážným hlasem pravil, že jde k paní doktorce, aby mu opravila zoubek, ale že nemá vůbec strach. Mezi tím se ho teta snažila obléct a do toho všeho mi dávala pokyny. Plínka s oblečením jsou na pohovce, snídaně v kuchyni a Jovanka spí v ložnici. Než jsem stihla všechno vstřebat, bouchly dveře a já zůstala sama se svou spící 11 měsíční sestřenkou. Uf. Doufala jsem, že Jovanka bude spát co nejdýl, ale bylo to marné.

Asi za 5 minut se ozval tlumený nářek. S odhodláním jsem vstoupila do ložnice. Dívám se na Jovanku, ona na mě. Její výraz obličeje mluví za vše - Ty tu děláš jako co? Využiju situace, drapnu dítě a dokud ještě nebrečí, snažím se ji převléct. Jovanka už si ale uvědomila, jaká bouda se na ni ušila a začíná brečet. Do té doby jsem ji stihla aspoň vysléct. Položila jsem ji na přebalovací stůl, nachystala si plínku a snažila jsem si ji umístit na vzpouzející se dítě. Po pár nezdařených pokusech se mi to povedlo, což Jovanku ještě víc rozzuřilo a její pláč nabral na obrátkách. Oblíkání kalhot a trička už doprovázel regulérní řev. Když bylo všechno oblečení na svém místě, vzala jsem Jovanku do kuchyně. Myslela jsem si, že aspoň jídlo ji na chvilku umlčí. Ale záhy jsem zjistila, že nastrouhané jablko skončí dřív na mně, než v žaludku dítěte. Hm. Prekérní situace.

Své poslední zbytky naděje jsem upínala na krabici hraček. Snad aspoň to zabere. Vysypala jsem všechno před Jovanku, do ruky jsem ji vrazila gumovou kačenku a čekala, co se bude dít. Pláč ustal, kačenka byla zuřivě ožužlávána, ale pohled Jovanky byl smrtící. Myslím, že tohle mi ještě nějaký ten pátek nezapomene.

Nebudu zakrývat, že jsem byla ráda, když se teta vrátila domů a já jsem mohla Jovanku vrátit. Když si uvědomím, že moje mamka v mém věku už měla mou starší sestru, orosí se mi čelo. Ne, děkuji pěkně, raději psa :D

Balení

Nesnáším balení. Jak vidím svůj prázdný kufr, mám sto chutí sbalit se jak na závody. To mám natrénované - dres, tretry, svačinu, kouli, disk. Ale teď to nebude tak jednoduché. Mám si vzít toto tričko nebo snad i tyhle šaty? O. už minulý týden říkal, že si dělá hromádku s věcmi, co si do Vídně rozhodně musí vzít. Já taky vím, co si rozhodně vezmu - náušnice, méďu a kalendář zlínských hokejistů. Ale O. už plánuje, jak budeme ve Vídni chodit nakupovat (na to se teda moc netěším), takže si asi moc oblečení s sebou táhnout nemusím.

Taky jsem zvědavá, jak bude probíhat naše společné bydlení. O. slíbil, že bude vařit a já budu nejspíš zastávat lehké domácí práce :D . Základ je rychlovarná konvice a zásoby kávy, to nám stačí ke spokojenosti. Taky už jsme dostali přidělené buddy - 2 vídeňské studentky, které nás budou mít na starost. Ve skupině jsem 3 erasmáci - já, O. a nějaký Polák. Všichni vypadají dost akčně, takže o zábavu bude asi postaráno.

Což mi připomíná, že když jsem jela domů z Brna, dala se se mnou v kupéčku do řeči paní, která jela z Vídně. Když jsem jí prozradila, že tam jedu na erasmus, tak z toho byla nadšená. Ale hned jedním dechem dodala, že zrovna nedávno kousek od Vídně zastřelili francouzskou studentku, která tam byla taky na erasmu. Trochu se mi orosilo čelo. Pak jsem se ale zamyslela, že přece jedu s O., no ale stejně bych to byla nejspíš já, kdo by se z nás dvou pral. O. je ta něžnější část naší dvojice :D

Příští týden začnu balit a v sobotu vyrážíme. Od 4. února nás čeká 14denní intenzivní kurz němčiny. Sice mě už skoro každý stihl naučit větu, bez které se v Rakousku určitě neobejdu (myslím, že vede mamka se svým - zweimal tupl vodka), ale po tomto rychlokurzu bych řekla akorát tak - bydlím za rohem; omlouvám se, ale minulou hodinu jsem tu nebyla; zapomněla jsem si sešit a krev je červená transportní látka. To by ze mě měli Rakušáci velkou radost. Tak doufám, že po kurzu to bude lepší. Pak se vrátíme na týden domů. V mezičase se potkáme na naší rozlučkové párty (už se těším) a 3.3. nám začíná škola. Snad to ve zdraví přežijeme a vrátíme se do ČR nejen s 20 kreditama, ale taky s hromadou zážitků a nových kamarádů :)

Plechoví miláčci

Auta se už dávno stala neodmyslitelnou součástí našich životů. Je pohodlné, naskočit před barákem do auta a nemuset se spoléhat na hromadnou dopravu. Ale zároveň se auta stala i vizitkou svého majitele. Především muži mají tendenci neustále si pořizovat nové plechové miláčky, aby byli dostatečně reprezentavní. Čím větší, sportovnější, rychlejší, tím lepší. Ovšem znám i spoustu žen, co auta obdivují a vyznají se v nich. S. při pohledu na auto vykřikuje jeho značku, následně zkoumá jeho kola a pomalu dodá i rok výroby. Já jsem ale jiný případ. Auta rozlišuji zásadně podle barev. Takže když se mě někdo zeptá - jaké to auto bylo, odpovím - modré. Však taky modré bylo :D Bylo mi řečeno, že jako žena na to mám právo a nemusím ovládat všechny značky (to se mi ulevilo). Ale vypozorovala jsem jednu věc. Není vhodné před mužem tvrdit, že mi všechna auta připadají stejná. Většinou po této větě následuje několika minutový projev o tom, jaké jsou v tom velké rozdíly a není značka jako značka. Hm.

Má netečnost k autům se datuje už od mého mládí. Jelikož jsem taťkovi nahrazovala syna, tak jsem s ním musela chodit každý rok na Barum Rally. Zatímco všichni diváci se v depech rozplývali nad sportovním tvarem závodničky, já jsem se dívala po řidičích a navigátorech. Radši se podívám na šikovného chlapa než na hromadu plechu, ne? Pak taťka došel s lukrativní nabídkou - udělá mi fotku s tímto nejnovějším modelem Subaru. Jedním dechem dodal, že přesně v takovém jezdí i Sébastien Loeb. Tak s Loebem bych se klidně vyfotila, ale proč se budu fotit s autem!?
Ale musím konstatovat, že stejnou netečností vůči autům trpí i mamka (máme to v rodině). Taťka je velký fanoušek rally a neustále se na internetu i v televizi dívá na nějaké sestřihy. Když to mamka zaregistruje, vážným hlasem pronese - proč se proboha zase díváš na to třepotání v kokpitu? Načež teda taťka vyklidí obyvák s přesune se k počítači. Mamka už jen s povzdechem konstatuje - kdyby se tam radši díval na nahé ženské než na auta....

Mám ještě jednu vtipnou příhodu. Šla jsem se svým malým bratránkem na procházku. Kolem nás projelo auto. S. je jako skoro každý kluk odborník přes auta a všechny je rozezná.
S: "Naty, víš co to bylo za auto?"
Já (opravdu netuším, co to bylo a tak zkusím první značku, co mě napadne): "Citroen?"
S: "Ty jsi hloupá, to bylo přece Volvo!"

Tak se vážně nezlobte, když Vaše auto nepoznám nebo nedostatečně ocením. Tohle opravdu není moje silná parketa :)

Štěstí

Často od svého okolí slýchávám, že jsem neskutečný klikař. Ano, nepopírám to. Když se nad tím teď zpětně zamyslím, tak vidím, jak mi ve škole všechno hladce procházelo a zatím dál prochází (snad to nezakřiknu).

Začalo to už na gymplu. Částečně díky mému individuálnímu studijnímu plánu, částečně taky díky naší skvělé třídní a v neposlední řadě mým velmi klidným přístupem. Celý čtvrťák jsem víceméně strávila na stadioně. Dokonce jsem měla i nejvíc zameškaných hodin z celé třídy a to jsem měla silné soupeře. Ale musím uznat, že jsem měla výhodu v podobě samostatného zapisování svých absencí do třídní knihy. Tady se sluší poděkovat třídní - Díky Katko! :) Chudák už pak byla z těch mých absencí tak zblblá, že mě zapisovala i do jiných třídnic :) Na začátku oktávy nás všichni začali strašit maturitou, vypukla davová hysterie. Ale já jsem se nenechala strhnout davem a setrvávala jsem v klidu a míru. Když jsem se už jednou za čas ukázala ve škole, tak jsem tam stihla nalepit žluté lístečky, zrušit vánoční besídku a vlastně všechno co se někomu nelíbilo, tak se svedlo na mě. S tím jsem se postupem času smířila a dneska už jen obdivuju odvahu té holčiny, co do mě dloubala svým špičatým prstem a vykřikovala, proč jsem zrušila vánoční besídku. Tehdy jsem měla co dělat, abych s ní neprobourala další dveře do školy a kdyby tam nebyli kluci, kteří mě zadrželi, asi by se mi to i podařilo. Takže čtvrťák jsem úspěšně dostudovala. Dokonce i ZSV jsem zvládla, sice stylem c,b,c,a, ale na to se nikdo neptá. Už chyběla jen maturita. Zatímco spolužáci měli celkem jasnou představu o tom, z čeho budou maturovat, tak to já jsem odevzdávala seznam předmětů na poslední chvíli. Pořád se mi tam nelíbila ta chemie. Ale měla jsem ďábelský plán - vytáhnu si atom! Tudíž tři týdny svaťáku jsem prožila střídavě na stadioně a doma v obyváku s kafem u olympiády. V sobotu jsem jela na závody, v neděli jsem spala a v pondělí jsem maturovala.
Musím přiznat, že jsem v pondělí byla lehce nervózní, ale zvládla jsem to. A jak jsem celý gympl vyznamenání neměla, tak jsem si to u maturity vynahradila. Ano, vytáhla jsem si atom, tudíž konec dobrý, všechno dobré :)

Na vysoké mé studijní štěstí dá se říct stále přetrvává. Nejtěžší zkoušku z anorganické chemie jsem dala na poprvé asi po 4 hodinách učení. Sice za E, ale v ISu je to krásně zelené. Prostě nic se nemá přehánět a stačí se učit krátce, ale intenzivně! :D

 Umění žít spočívá v tom, správně rozhodnout, na co se dřív vy*rat! :)

Puberta

Jelikož jsme doma tři sestry, a je mezi námi vždy 7letý věkový rozdíl, tak se dá říct, že má u nás pořád někdo pubertu. Linda měla podle všeho svou pubertu velmi poklidnou (asi jako všechno ostatní :D ). Ta si zásadně vyhazuje z kopýtka v Brně, aby o tom naši nevěděli a její obraz nebyl poskvrněn.

To já svůj obraz asi už tak čistý nemám. Přece už jsem byla trochu problémovější dítě. Začalo to tím, že jsem odmítala chodit do školky. Co bych tam taky dělala, když si můžu doma pěkně nerušeně spát kdy chci a nemusím se s nikým dělit o hračky?!. Potom jsem měla období, kdy jsem nechtěla chodit v ničem jiném, než v šatech (důvod proč tomu tak bylo, jsi bohužel nepamatuju :D ). Už tohle se našim nelíbilo a naříkali, co jsem to za hrozné dítě. Ovšem to nikdo netušil, co teprve přijde.

Ano, přišla Vanesa, postrach rodiny! Přitom to bylo tak roztomilé miminko. Už jako dvouletá tančila nahá na stole a když nastala chvilka ticha, všichni začali zděšeně pobíhat a zjišťovat, co zas kde Vanesa dělá. Momentálně jsme ve fázi těžké puberty a celá rodina čeká na okamžik, kdy Vanča dostane rozum, jako na smilování. Cokoliv chceme společně podniknout, je vrcholně trapné a staromódní. Na veřejnosti se k nám moc nezná. Kdo by se taky hlásil k tak nemožným sestrám jako jsme my a ještě nemožnějším rodičům?

Ale nejvíc ze všeho nás baví Vančina škola. Již 9 roků na mamčinu otázku - co bylo ve škole? Odpovídá - nic! Tak opravdu nechápu, proč teda do té školy chodí, když tam nic nedělají :D
Ale možná se blýská na lepší časy. Dneska jsem došla domů a vidím, jak Vanča něco zuřivě datluje do Wordu, což u ní není obvyklé.

Já: "Co to děláš?"
Vanča: "Přepisuju slohovku."
Já: "Tak napiš do záhlaví svoje jméno, ať učitelka pozná, od koho to je."
Vanča: "To ji posílám jenom já."
Já: "Jakto, že to posíláš jenom ty? Tos na to zase zapomněla?!"
Vanča: "Nooooo, ona ta slohovka půjde do školních novin...."

Kdyby měl někdo kameru a natočil při tom ten její zoufalý pohled, bylo by to fakt vtipné. Ona, největší rebelka na škole, bude mít slohovku v novinách. Prostě trapas všech trapasů a naprosté znemožnění!

A tak my máme doma veselo :)