Prváci

Konec prázdnin byl ve znamení Prvákovin. Což znamená, že já a Míša jsme měly na starost 4 termíny pro 30 přírodovědeckých prváků. Myslela jsem si, že to bude pohodička, lehárko, ale opak byl pravdou.

Na první termín jsme došly plné síly a optimismu. Program je všechny turnusy více méně stejný. První se hrají seznamovací hry, pak se jde na studijní, následuje menza a přednáška o ISu. Po přednášce začíná brněnská socializace, čili posezení v hospodě a v noci pařba v klubu. Další den procházka po Kampusu, knihovně, menze a na závěr závod city ralley. První várka prváků byla normální, i když né všichni jsou Vám prostě sympatičtí. Druhý turnus byl klid před bouří. Přece jen astrofyzici nejsou takoví pařmeni. Do toho jsem ještě odbíhala za svýma erasmáka. Tento semestr mám adoptovanou Australanku a Inda. A aby toho nebylo málo, ještě jsem byla okolnostmi a závodní radou donucena kandidovat do Akademického senátu :D Ale tak život se má přece užít :)

Nastalo pondělí, neboli první den třetího turnusu. Skupinka byla dost živá už od začátku. Po přemístění do hospody se velmi rychle aklimatizovali a piva v nich mizela závratnou rychlostí. K večeru byla nálada už tak veselá, že dva naši prváci spolu začali v rytmu tanga kroužit po hospodě. Po 10. hodině jsme se vydali vstříc pařbě v klubu, kde se měli sejít další prváci ze zbylých fakult. Už při přesunu na šalinu naše skupinka hlasitě zpívala slovenské písně. V šalině potichu pěli "Reklamu na ticho" a na České se znova rozjeli. V takovém stavu jsme se ocitli v Livinu, kde už bylo pár ostatních skupinek prváků. Filďáky jsme poznali na první pohled. Jejich vedoucí s mikinou "Revolta" se nedal přehlídnout. Naši biologové se velmi rychle vrhli na parket, kam jsme následně byly odvlečeny i my dvě. Bláhově jsme si s Míšou myslely, že pojedeme, jako předešlé dny, v 1 rozjezdem. Prváci nám zabavili kabelky a opět jsme byly odvlečeny na parket. Ostatní fakulty se postupně vytrácely, ale naše děti měly neskutečnou výdrž. Nakonec jsme z klubu musely doslova utéct, jinak bychom nestihly rozjezd ani ve 3. Ráno bylo krušné, zvlášť když máte být v 10 u Kampusu. Kupodivu všichni naši tanečníci vstali a dorazili. Po vyhodnocení city ralley nám zatleskali a my s Míšou šly padnout do postelí. Ve středu na posledním turnusu jsme byly lehce mrtvé. O to jsme byly víc překvapené, když se v hospodě najednou objevili naši biochemici z přechozího tusnusu. Prý pro velký úspěch dneska znova paříme. Dokonce jsme od nich dostaly i růže. Tomu říkám pozitivní feedback :)

Byly to sice náročné 2 týdny, ale děkuju za ně! :)

Pracovní týden

Pondělí: Vstávání mi nečiní problém. Z domu odjíždím s dostatečnou časovou rezervou, přece nepřijdu první den pozdě. Dveře od kolárky mi galantně podrží mladý muž. Být ženou je v Barumu výhoda. Po nekonečně dlouhé cestě chodbou, která je snad ještě delší než v Kampusu, se nakonec dostanu do šaten. Tam už je docela rušno, všichni jsou práce chtiví :D Přesuneme se s Justýnou na naše pracoviště, kde vyfujeme VL9 (rozuměj vytlačovací linka 9). Při šudlení strojů nepřestávám myslet, kterého chytráka napadlo natřít všechna zábradlí na žluto. Pravda, žlutá je taková velmi praktická barva do fabriky. Taky si říkám, že je dobré, čas od času dělat něco manuálně a ne jenom sedět, učit se a hledět do mikroskopu. Končíme v 13:00. Uteklo to rychle a zatím mě nic nebolí. Doma se dožadují mých čerstvých dojmů z práce a diví se, že nejdu rovnou spát. Pche, přece něco vydržím, ne?

Úterý: Už si nemyslím, že dělat manuálně byl dobrý nápad. Co bych teď dala za mikroskop nebo pitvací sadu. Světlým bodem celého dne je pauza na svačinu, kafe a oběd. V 9 jsme vyčistily vrchní patro linky. V 9:05 přichází opraváři a začínají čistit stroje vysokotlakou tryskou. Berou nás všichni čerti. Nevíme, jestli se máme hystericky smát nebo brečet. Jdeme radši na kafe. Zfetované z výparů čistícího prostředku a smradu z pneumatik se pouštíme do čistícího kola č. 2. Po příjezdu domů si lehám do lehátka na balkóně a dávám si čaj. Odpoledne se jedeme se staříkama projet po nové cyklostezce. Po cestě se stavujeme v hospodě. Číšník mi do kofoly dal dvě brčka. Neodpustím si poznámku, že by bohatě stačilo jedno nebo žádné a dvě jsou rozhodně neekologické. Chudák Země je už tak dost zahlcená odpadem http://www.theverge.com/2014/6/30/5859060/ocean-plastic-millions-of-tons-gone-missing Pán zamumlal něco o dnu země a radši odešel.

Středa: Vstávání bolí. Představa ještě tří dnů se mi moc nelíbí. Všechno mi padá z rukou a jako bonus mi spadne i řetěz na kole. Za svých 21 let jsem řetěz ještě nenahazovala. Postavím se tomu čelem, jsem přece velká holka a trocha špíny na rukou mě nezabije. Asi za 2 minuty je řetěz na svém místě. Jsem dobrá! :D Mám pocit, že o žlutém zábradlí a zelených strojích se mi bude snad i zdát. Po příjezdu domů mě taťka vytáhne ještě na brusle. Myslím, že dneska usnu hodně rychle.

Čtvrtek: Zalepené oči otvírám jen s velkým přemlouváním a mám co dělat, abych budík nevyhodila z balkónu. Apaticky procházím dlouhou chodbou. Zámek na své skříňce se snažím odemknout klíčkem od kola. Po půl hodině mě začínají bolet záda. Připadám si jak ve zpomaleném filmu. Kolemjdoucí zaměstnanci pronáší něco o našich zadcích. Ignorujeme je. Mám pocit, že špíny na strojích neubývá.

Pátek: Ráno se po bytě pohybuju se zavřenýma očima. S mamkou se srážím v koupelně. Je na tom stejně. Sedíme u snídaně a tupě zíráme. Na kolo nasedám přesně na čas. V šatně mlčíme. Nikomu se nechce. Bez protestů přijmeme přidělenou práci a už jen ze setrvačnosti utíráme stroje. Celé to završí místní údržbář, který mě zve na kávu z automatu (romantika hadr). Když kávu odmítnu, tak prej aspoň ať si jdu s ním zapálit do kuřárny. I tuto lákavou nabídku odmítnu, mám své plíce ráda.

Očima posunuju ručičky na hodinách. Jsem zralá na panáka. Aneb opět jsem se přesvědčila, že moje ruce nebyly stvořeny pro práci :)

In the end

Konečně jsme se dočkali všech známek z Vídně. Finální skóre je pět 5, dvě 4, jedna 3. Jeden předmět máme uznaný za docházku a na poslední zkoušku jsme ani nešli, protože bude někdy v průběhu prázdnin a když jsme se chtěli domluvit, jestli by to šlo udělat nějak jinak, tak nás paní v kanceláři poslala do háje (slušně řečeno). Nepomohlo ani to, když Rav (anglická erasmačka) oponovala tím, že jí letí letadlo. Po předchozích zkušenostech už jsme se ničemu nedivili. Tak jsme ještě poslední víkend zapařili, rozloučili se a v pondělí s úsměvem na rtech, písní "Coming home" a poslední dávkou vídeňského kofeinu odjeli domů.

Oba jsme se s Ondrou těšili, jak si odpočineme, ale nějak nám to nevyšlo. Ondra hned po příjezdu začal učit na letní škole a já jsem byla docentkou odvolána na odchyt hlodavců. Upřímně, když jsem nastupovala do prváku, nemyslela jsem si, že se budu brodit v gumákách okolo rybníka s miliardou komárů v zádech a pokládat pasti na myši. Ale jak říká docentka - aspoň je to zábavnější, než být pořád zavřený v laboratoři. Sranda to opravdu byla. Myslím, že na nás musel být vtipný pohled, když jsme s docentkou honily uprchlé myši po ubytovně v pláštích s rouškou na obličeji, etherem a krabicí v ruce. Ať žije věda :)

Po návratu domů jsem zjistila, že Vanesa využila mé nepřítomnosti a z mého pokoje si udělala kosmetický salon a šatnu. Můj noční stolek je plný kosmetiky, zrcadlo zašpiněné od řasenek a postel zaskládaná oblečením. Když jsme Vanči řekla, že má přece svůj vlastní pokoj, kde má taky stolek, zrcadlo a postel, bylo mi oznámeno, že v mém pokoji je lepší světlo (přitom máme pokojíčky orientované na stejnou stranu). Doporučila jsem sestře, že by to možná chtělo vytáhnout žaluzie. Načež se vyděsila mamka a řekla, že vidět Vančin bordel v pokojíku za světla by nemusela přežít a že kdyby k nám přišel nějaký zloděj, tak by si myslel, že nás už jednou vyloupili.

Další týden jsem strávila v Brně na zápisech prváků. Každý den se tam sešla různorodá skupinka lidí. Slečny byly většinou v šatech a došly s minimálně půlhodinovou rezervou. Pánové si s tím hlavu moc nelámali. Jeden týpek dokonce dojel se 40 min zpožděním na skateboardu s lahví piva v ruce. Who cares? :D Celý den byl završen tím, když se nás jedni rodičové přišli zeptat, jestli se mají jít vyfotit do ISu za syna, který je v zahraničí. Představa fotky v ISu, kde se na vás culí mamka s taťkou, mě docela pobavila.

Po týdnu na dovolené jsem stihla vypádlovat 3. místo v dračích lodích s posádkou Barumáků. Po první rozjížďce vykoumali, že asi dělám nějaký sport, když mi to tak jde :D Prej mě berou do posádky i příští rok a za odměnu můžu jít do Barumu na brigádu :D

Někdy lituju, že s sebou nemám kameru, protože některé zážitky se špatně popisují a kdybych je natočila, tak myslím, že by to byla celovečerní komedie :)

Vídeňská (de)gradace aneb jak to vidí Ondra

Servus!

ERASMUS je úplně jiný, než jsem si ho představoval, to ale zřejmě vždycky. Problémy, které jsem čekal, se neobjevily, zato se objevila spousta nečekaných záležitostí. Počínaje pofiderním informačním systémem, přes bydlení na kolejích, až po pochybný systém všeho tady ve Vídni. Nikdy by mě taky nenapadlo, že bude problém získat 20 kreditů, vzhledem k tomu, že v Brně máme běžně za semestr dvojnásobek.

Myslím, že můžeme říct, že náš pobyt by opravdu STUDIJNÍ. To jedno, nebo dvě piva, co jsme tu za celou dobu vypili, se skoro ani nepočítá, ale je pravda, že litrů kávy bylo hodně. Každopádně za něco se to stipendium utratit musí, jak zněla naše oblíbená průpovídka. Teda do té doby, než jsme se dozvěděli, že ho možná budeme muset vrátit.

Zorientovat se totiž v systému univerzity není vůbec jednoduché. Většina předmětů začíná nebo končí uprostřed semestru, jeden blokový kurz jsme měli poslední týden našeho pobytu a až do té doby o tom předmětu absolutně nic nevěděli. Z UNIVISu (obdoba ISu, i když to bych ISu dost křivdil) se nedá ani poznat jestli je předmět pro bakaláře, nebo magistry, takže se nás na několika předmětech ptali, jestli už děláme na diplomce, upozorňovali nás, že je to nejtěžší předmět, co vůbec učí, nebo že pokud jsme neměli podobný předmět dřív, nemáme šanci. Není tedy divu, že jsme potom ze zkoušky odcházeli s téměř prázdnou písemkou, přes pilné učení a procházení otázek z minulých let to u některých zkoušek bylo stylem WTF? (opravné termíny jsou tu v září v březnu a tak různě, jak se to zrovna na přednášce odhlasuje).

Je ale pravda, že předměty jsme tu měli dost zajímavé a například z Marine pollution (Meeresverschmutzung: Meeresnutzung pozn. překl.) se píle vyplatila a máme v UNIVISu i pár trojek (známky jsou tu 1-5, to jsem zvědavý, jak si s tím u nás na studijním poradí). Naopak buněčná biologie nebo genetika, které jsme už absolvovali v Brně a čekali tedy, že nebude problém na zkoušku se naučit, se ukázaly jako předměty záludné a magisterské a i přes pilné učení a vyplnění každé otázky ve zkoušce se nám po několika týdnech objevila 5. Ano po několika týdnech, to není překlep, mají tu na opravení zkoušek měsíc.

Kromě zkoušek ve Vídni jsme se ještě měli zapsané předměty v Brně. Pravda, že učení přes semestr jsme moc nedali, ale „dělat Lízala jsem musel celkem často“ (rozuměj – plnit úkoly do předmětu Zaměření a zpracování bakalářské práce, od RNDr. Pavla Lízala, Ph.D.)

Na takové věci byl celkem čas po nocích. Na kolejích jsou totiž tenké stěny a hluční sousedi. Jeden z nich „pomádovitý“ (účesem připomínal někoho z Pomády) byl dost nesympatický, ale alespoň jsme ho občas potkali. Druhého jsme za celou dobu téměř neviděli. Další vtipnou záležitostí byl „vodárka gang“ v kuchyni. Každý večer se tam totiž sešli 2 slečny (hodí se teda spíš označení 2 mandy), které kouřili vodní dýmku… jít si pak v noci do ledničky pro jogurt v pyžamu, představovalo vrátit se nasáklý vůní různého ovoce (rozuměj – smrdět kouřem).

Je ale pravda, že jsme si Vídeň až na občasné stresy užili. Byla to cenná zkušenost k nezaplacení (nebo možná k zaplacení, to se ještě uvidí). Dostali jsme se na spoustu míst, která běžný turista nenavštíví, pohostili jsme tu několik návštěv, budeme mít spoustu zajímavých zážitků, poznali jsme jiný systém, jiné prostředí, pár nových lidí (zejména Čechů) a jsme vděční, že studujeme na MU a máme IS.

Loučím se oblíbeným pozdravem našich spolubydlících: SERVUS!

Ondra

Zkoušky po Vídeňsku

Ano, už i na zkoušky ve Vídni došla řada a tak jsme ve středu společně s další asi padesátkou studentů nervózně čekali před velkou aulou na písemku z molekulární evoluce. Učitel došel, jak jinak, než se zpožděním. Důkladně nás všechny rozsadil, rozdal písemky a odešel. Nechal tam jen 2 doktorandy na hlídání. Ti svou roli brali velmi vážně a čmuchali po aule líp než komisař Rex. Opisovat se teda nedalo, což se nám moc nelíbilo. Otázky byly docela těžké. Jak mám jako vědět, jaký je genový rozdíl mezi nějakýma mořskýma houbama?! Tak jsme si  tam něco vymysleli. Na písemku jsme velkým písmem napsali - erasmus student. Jestli to zabralo, ještě nevíme, páč na opravení písemek tady mají měsíc.

Hned v pátek jsme měli další zkoušku - specifické vlastnosti buněk CNS. Učitel na začátku řekl (teda až potom, co jsme mu připomněli, že má mluvit anglicky), že zkouška je jednoduchá a ti, co už měli neurologii, tak za půl hodiny nemají co dělat. My jsme taky za půl hodiny neměli co dělat, ale ne proto, že bychom to všechno věděli, ale právě naopak, skoro nic jsme nevěděli :D Genová terapie při léčení Huntingtona mě nechává celkem chladnou. Při odevzdání jsem učitelovi vysvětlila, že jsme erasmáci, v životě jsme neurologii neměli a ta zkouška je pro nás moc těžká. Evidentně to nepomohlo, protože se nám po týdnu v Univisu objevila první 5.

Další týden byla zkouška z buněčné biologie. Bláhově jsme si mysleli, že když jsme tento předmět měli už na Masárně, bude to pro nás ve Vídni hračka. Omyl. Jenom 3 přednášky byly o vezikulárním transportu, pak o apoptóze a cytoskeletu. Všude samé proteiny p53, receptory BP1 a podobná zvěrstva. Některé informace jsme ani nevygooglili. Písemka byla z 8 otevřených otázek. Sice jsme ke každé něco napsali, ale s jakým úspěchem, to zatím nevíme. 

V pátek večer jsme ještě s Paulinou vyrazily na kolejní pařbu. Tentokrát nebyla v kuchyni na patře, ale ve velké společenské místnosti, takže bylo poněkud více místa na tančení. Alex a jeho kamarád z posilovny byli velmi družní. Oba měli dost uplé tričko a velmi krátké kraťase (jen jsem čekala, kdy jim z nich něco vypadne). Po místnosti se nosili jak pávi a vedli rádoby vtipné řeči. Chvilkami jsem přemýšlela, že mají místo mozku další sval. Borce jsme v 1 ráno opustily a zanechaly místním slečnám. Já jsem ráno vyrazila na autobus a přesunula se do Otrokovic. Oslavovali jsme mamčiny narozeniny. V neděli jsem vyrazila vstříc brněnským zkouškám.

V pondělí byla na  programu zkouška z molekulární biologie. Přečetla jsem si otázky z minulých let a doufala, že to padne. No, asi u deseti otázek jsem si byla jistá, zbytek byla sportka. A ono to vyšlo. Krásných 30 bodů a zelený IS :) V úterý jsem zahájila učení na fyziologii rostlin a Míša na obratlovce (pokud se teda zrovna neoddávala spánku). Pro zlepšení nálady jsme se odpoledne přesunuly do nové kavárny na Lesné a u mochita s nutellovýma palačinkami jsme probíraly všechno možné i nemožné, hlavně ne školu. Na bytě večer panoval trochu rozruch. Eliška udělala poslední zkouška a balila si věci, Míša sledovala film a Lívia měla střevní chřipku a lítala pořád na záchod a během noci se k ní přidala i Elis. S hrůzou jsem čekala, kdy to přijde i do našeho pokoje, ale naštěstí to k nám neproniklo a já v klidu odjela na zkoušku. Tady opět zafungovalo moje štěstí, dostali jsme kroužkovací test a poslední políčko v ISu se zazelenalo. Tímto jsme ukončila 4. semestr v Brně, teď už "jen" 7 zkoušek ve Vídni :)

Etudky

Hrozně to letí a my už spadli rovnýma nohama do zkouškového. Já jsem začala v pondělí mikrobiologií v Brně - předtermín. V neděli jsme si se Sárou projely otázky, uklidnily se, že to na E přece nějak zvládneme a probraly všechny novinky :) V pondělí ráno jsme se společně s dalšími odvážlivci potkaly před testovou učebnou. Cestou na zkoušku jsem v trolejbuse vyslechla rozhovor dvou týpků ze sportovky. Chudáci si stěžovali, jak mají tento semestr 3 hrozně těžké zkoušky. Chudáčci inženýři přes kotouly :D Před desátou se do naší zkouškové učebny přiřítil jeden učitel a za ním v závěsu dalších pět. Začali pobíhat po místnosti, zapínat počítače a něco do nich datlovat. Jelikož jsou všichni vědci evidentně PC gramotní, začali jsme s jen s 15 min zpožděním. Zkouška nebyla zrovna nejlehčí. Po zhlédnutí vylosování otázek nastalo mírné zděšení. Na výsledky jsme si museli počkat do odpoledne. Tak jsme se přesunuly do menzy. Nad talířem jídla jsme si sdělovaly dojmy a děsily Janču, kterou mikrobiologie ještě čeká. Mezitím jsem potkávala spoustu spolužáků a známých. Všichni se divili, co dělám v Brně. Taky jsem se konečně podívala do naší nové budovy v Kampusu. Pak už jsme se přesunula ke Grandu na autobus a vrátila se do Vídně.

Ve Vídni je semestr stále v plném proudu. První vídeňskou zkoušku máme 28.5. a pak hned 30.5. Takže jsme se pomalu začali učit. Já kromě učení, pití kávy a pojídání čokolády ještě stíhám sledovat hokej. Jelikož Ondrova netečnost ke sportu, i přes mou urputnou snahu, dále přetrvává, tak ten místo hokeje skypuje nebo čte. Když mu celá zděšená oznamuju, že prohráváme s Francií, tak to ohodnotí nezaujatým "Hmmmm".

Včera večer, kdy jsme se už pomalu chystali jít spát a byli jsme nadšení, že sousedi nemají žádnou párty ani nedabují porno (takže se vyspíme), jsem v pokoji zaznamenala pohyb. Něco bylo na stropě.
Já: "Fuj, není tam to na stropě nějaké zvíře?!"
Ondra, vstává z postele, nasadí si brýle a zkoumá flek na stropě.
O: "Jo, fuj, je!"
Já: "Co budeme dělat?"
O. se ukáže jako muž činu a popadne své zelené složky a začne pakomára nahánět po pokoji. Obraz to byl velmi komický. Ondra ve svém zeleném pyžamu, v ruce srolované složky a v 1 ráno pobíhá po pokoji a udílí pakomárovi pokyny - "Fuj, leť ven!" "Ne tam, ale doleva, tím oknem!" Možná, kdyby na něho mluvil německy, šlo by to rychlejc, ale asi po 10 minutách se Ondrovi podařilo pakomára vyhnat, já jsem si utřela slzy od smíchu a šly jsme spát. Ano, biologové v akci! :D

Taky se nám konečně podařilo odhalit zapeklitý systém UNIVISU. Když jsme si jednomu profesorovi stěžovali, že se v tom jejich systému vůbec neorientujeme, tak se zasmál a řekl, ať si z toho nic neděláme, že on taky ne. Jako fakt, IS by se měl nechat patentovat a šířit na všechny univerzity! Nakonec jsme kápli na jednoho ochotného studenta a ten nám názorně ukázal, jak se na zkoušku přihlásíme a ještě jsme z něj vydolovali, jak se dostaneme k zadání písemek z minulých let.

Hurá, přece možná jen nějakou zkoušku uděláme :)

Chrlení pocitů

Pomalu začínáme panikařit. Blíží se zkouškové, jak tady ve Vídni, tak v Brně. Opravdu netuším, jak našich 13 zkoušek narveme do jednoho měsíce, ale risk je zisk a kdo se bojí, nesmí do Vídně :) Ve Vídni potřebujeme nahrabat 20 kreditů. Když to nezvládneme, budeme vracet část stipendia. Uhm, asi bych si měla zařídit brigádu na prázdniny :D Ale máme plán. Všem učitelům důrazně připomeneme, že jsme erasmáci a napíšeme to i na všechny testy. Doufáme, že erasmácký statut nám zaručí čtyřku (rozuměj E) a tedy dostatečný přísun kreditů. Ovšem bude to ještě boj. Ve virologii nám na první hodině oznámil, že tento předmět je jeden z nejtěžších, co učí. Metody v buněčné biologii jsou pro pokročilé na magisterském studiu. Další dva předměty jsme ještě ani neměli.

S láskou se každý den díváme na IS, vzpomínáme na promakaný systém na Masárně a měsíc zkouškového (nikdy jsem si nemyslela, že něco takového řeknu, ale je to tak). Tady nic jako zkouškové není. Zkouška se většinou píše na poslední přednášce, tudíž teď už víme, že 24.6. máme dvě zkoušky. Další termíny jsou v červenci, říjnu nebo listopadu, což nám je teda hodně platné :D
Při pohledu do diáře se mi ježí vlasy hrůzou. Bude potřeba hodně kofeinu a čokolády, ale o to tady není nouze.

Taky už jsme potkali prvního erasmáka na biologii - slečnu z Portugalska. Ta musí dovést dokonce 30 kreditů a s hrůzou nám oznámila, že nemá ani zapsaných tolik předmětů, aby to zvládla nasbírat. Podle ní jsme na tom ještě dobře.

Když se to vezme kolem a kolem, je to tady úplně jiný svět. Od narvaných přednášek, kde studenti sedí na zemi a dělají si poznámky na koleni; přes volně přístupné laboratoře, kde se prohání vědci bez plášťů a rukavic; až po koleje, kde se smí kouřit v kuchyni, dostávají se peníze na pořádání party a naši sousedi hrají v jednu ráno ukulele. Ale určitě nelitujeme toho, že jsme se pustili do vídeňského dobrodružství. Co nás nezabije, to nás posílí a pokud nejde o život, jde o ..... Na druhou stranu se těším, až si zase nastěhuju zpět své věci do Brna, budu moct mluvit česky v obchodě i ve škole a prostě na všechny ty lidi, akce a maličkosti, které mi tady chybí. Už je mi i trochu smutno.