Azory? Kde to je?

Dva roky po tom, co jsem vstřeba všechny hluboké zážitky z Erasmu ve Vídni, jsem začala přemýšlet o dalším zahraničním dobrodružství. Tentokrát by to chtělo nějaké moře, pláž, slunko, teplo a žádný stres. Přesný opak Vídně. Někam na jih. Otevřela jsem si mapu a hle, Azorské ostrovy. O Azorech jsem kdysi dávno slyšela, ale nic víc, než že jsou to ostrovy někde daleko v moři, a že patří Portugalsku, jsem nevěděla. Takže začala fáze googlování. Po otevření první fotky jsem věděla, že !tam prostě musím!, i kdyby mě tam nechtěli.

Po této fázi následovalo další hledání, a to konkrétně nějaké univerzity/laboratoře, kde bych mohla "pracovat". Našla jsem University of the Azores. Dokonce na svých stránkách měli i záložku International. Jenže po kliknutí na zmíněnou záložku se nestalo nic. Hm. Snažila jsem se pak proklikat portugalským menu k něčemu, jako je třeba seznam fakult nebo laboratoří, ale to očividně nevedou. Tím se situace značně zkomplikovala. Jenže naštěstí náš oborový koordinátor má na Azorech známého, s kterým spolupracuje na výzkumu a tak ho poprosil, aby nám poslal seznam laboratoří. Asi jen po dvou urgovacích emailech (Azořani mají asi jako Portugalci pořád fiestu a relax) nám seznam poslal. No, výběr nebyl moc široký a doklikat se nějakých informací v angličtině bylo skoro nemožné. Po dlouhém hledání jsem si vybrala laboratoř, která měla v názvu imunologii. Super. Sepsala jsem email a už jsem ho skoro poslala, ale ještě mě napadlo (naštěstí!) si daného učitele vygooglit. A udělala jsem dobře! Laboratoř totiž nebyla na Azorech, ale v Portugalsku. Představa, jak doletím na Azory a tam mi řeknou, že o mně nikdo neví, mě docela pobavila.

Takže jsem se znova vrátila do fáze hledání a dávala si pozor, jestli jsem ještě pořád na Azorech. Pokus č. 2 byl úspěšnější a den po odeslání emailu mi došla odpověď, že mě berou a kdy že doletím, že mi zablokují koleje. Jupí. Mise Azory dostává reálné obrysy. Po tomto úspěchu se do hledání své vstupenky na Azory (rozuměj hledání laboratoře) pustila i Míša. Večer mi dojde zpráva - na jakém ostrově je tvá laboratoř? Hm, cože? Azory sice čítají 9 ostrovů, ale celá univerzita je velká jak naše přírodovědecká fakulta. Vůbec by mě nenapadlo, že by kampus mohl být někde jinde než na Ponta Delgada (hl. město). Jenže ouha. Moje laboratoř je ve městě Angra do Heroísmo, úplně na jiném ostrově. WTF?! Po dalším zuřivém hledání jsme zjistily, že kampus je dokonce na třech ostrovech. Takže situace se má tak, že já a Míša jsem na jiném ostrově než Sára s Jančou. A to se vyplatí. Ostrovy jsou od sebe dost daleko a mimo sezónu tam moc lodí nejezdí. A co jako budeme 5 měsíců dělat ve městě, které je velké jako Otrokovice? A celý ostrov má jen 40 000 obyvatel. Menší uklidnění nastalo v momentě, kdy jsme zjistily, že i tady se surfuje. Jako bonus je naše město v UNESCO seznamu a mají tam základnu Američtí letci. To by šlo.

Aby naše mise dostala ještě konkrétnější rozměry, je potřeba vyplnit spoustu papírů. Vyplňuje se tam harmonogram stáže, téma, na kterém budete pracovat atd. Surfování tam jako téma napsat vážně nejde, takže jsem poslala další email na Azory, s tím, ať mi tam vyplní, co budu dělat. Asi za týden mi došla odpověď. Bylo mi vybráno téma - vliv kortizolu u zvířat před porážkou na fertilizaci a následný embryonální vývoj. Hned pod tím, bylo napsané, že párkrát půjdeme na jatka, vezme se krev dobytku a vezmou se vaječníky. Zasekla jsem se u slova jatka. Jatka? Na jatkách jsem nebyla ani v ČR, ale budu mít rovnou premiéru na Azorech. To abych si do kufru zabalila gumáky a dlouhé rukavice. Naštěstí i na našem ostrově je nemocnice, takže v případě mého kolapsu/pokopání vzteklým dobytkem budu mít záchranu relativně blízko.
Myslím, že o veselé zážitky z Azor nebude nouze.

Pat a Mat v estrogenovém vydání

Když jste na bytě 4 ženské (ještě ke všemu ve složení - botanička, imunoložka, muzikoložka a stavařka), tak to má své výhody i nevýhody. Největší problém asi nastává vždy ve chvíli, kdy se na bytě něco pokazí. Jako dneska. Přestalo nám svítit světlo v koupelně. Nastala panika. Koupelna je nejfrekventovanější místo v bytě. Po hromadné poradě jsme sestavily krizový plán v následujícím znění:
1) Koupit žárovku
2) Vyměnit žárovku
A to vše, pokud možno, bez ztrát na životech.

Míša koupila žárovku (po dlouhém hloubání a dloubání zvolila typ žárovky, který už byl skoro vyprodaný aneb všichni ji kupují, tak my taky). Bod číslo 1 splněn. Jelikož už nikdo jiný na bytě kromě mě nebyl, byla jsem pověřena bodem číslo 2. Přinesla jsem si židličku do koupeny. Míša stála ve dveřích a držela zakoupenou žárovku. Po menším boji s krytem světla a temně znějícím křupnutím, které se ozvalo při mé demontaci, jsem se dostala k problematické žárovce. Odmontovala jsem ji a jala se montovat novou žárovku. Jenže. Překvapení. Existují různé druhy žárovek a Míšin nákup nebyl zrovna nejšťastnější. Závit naší nové žárovky byl moc velký. Hupsík. Krizový plán obdržel významnou trhlinu. Po zanalyzování nové situace jsme se rozhodly projít byt a zjistit, jestli ještě někde jinde náhodou nemáme žárovku s požadovanou velikostí závitu. Jednu jsme objevily ve stolní lampičce. Supiš. Namontovala jsem tedy nalezenou žárovku do koupelny a blahosklonně oznámila Míši, ať rožne. Míša cvakla vypínačem a (chvilka napětí) nic. Krizový plán se zhroutil. Chyba bude zřejmě někde mezi světlem a vypínačem, čímž vyvstala otázka - Jsou dvě bioložky schopné vyřešit tento problém?

Po chvilce bezradného přešlapování před koupelnou se Míša vydala do kuchyně a přinesla kuchyňský nůž a se slovy: "Bacha, jdu to odmontovat" začala profesionálně odmontovávat vypínač. Její profesionalitu musel vylepšit až přítel na telelefonu aneb - Tati, jak se odmontovává ta bílá krabička od vypínače? Po dobře mířených radách typu - vypni si pojistky, nejsi proti elektřině očkovaná - se podařilo kryt sundat. Vyměnily jsme ho s krytem vedlejšího vypínače a světe div se, v koupelně se svítilo. Čímž jsme splnily náš krizový plán a mise - rozsviť koupelnu, byla splněna.
Jupí, můžeme se z fleku vdávat!

ZetÁčko

neboli zas*aný aktivista. Tak jsem jednou byla nazvána a od té doby se to se mnou táhne. Letos jsem svou aktivitu, podobně jako klíšťata, odstartovala na začátku září Prvákovinama. 4 termíny, 199 prváků. Jménem si jich pamatuju tak 10. Hupsík. Ale učinila jsem jedno poznání - není vhodné na jedné párty kombinovat prváky a erasmáky. Je to smrtící. Tato osudová konstelace nastala na třetím turnusu, kam jsem v rámci utužování mezinárodních přátelství pozvala svého Francouze Davida. Ten se skamarádil s prvákem Martinem a už v čajovně padlo několik piv. Já a Míša jsme decentně zůstaly u rulandy šedé. Ovšem po příchodu do nočního klubu se Martin rozhodl, že Davidovi ukáže českou pohostinnost. Začal Jagemaisterem, končil Tequilou, a já s Míšou jsme byly zahrnuty do každé rundy. Nebylo cesty zpět. Má netrénovaná játra brečela a já ráno pociťovala značnou intoxikaci. Za to alkoholička Míša ráno vyskočila z postele jako pokropená živou vodou. Asi si u ní budu muset objednat kondiční hodiny.

Po tomto zážitku v duchu hesla - zkušenost nemusí být pozitivní, ale hluboká - už separuju erasmáky a prváky. Letos, kdy jsme si poprvé mohli sami vybírat erasmáky, jsem si jich vybrala 5 (pod vlivem zkušenosti z loňska, kdy jsem měla jednoho Francouze a ani jsem ho neviděla, jsem letos vsadila na kvantitu). Takže jsem adoptovala Francouze Davida, Švéda Martina, Chorvata Slavena, Bělorusku Stanislavu a Polku Izabelu. Všichni jsou boží a akční, tudíž jsem září strávila odbíháním od prváků k erasmákům a od erasmáků k prvákům. Pak začala škola, kam jsem šla jen v pondělí, poněvadž v úterý jsme odjížděli na konferenci do Špindlerova Mlýnu. Hned po návratu jsme v Kampuse rozložili stanoviště na Noc vědců. 6 hodin v kuse se usmívat a popisovat klíšťata není žádný med a mám pocit, že jsem se snad usmívala ze spaní ještě další 2 dny. Do toho ještě zasedání senátu a vybírání studentského vína. Jelikož na vyhlašování univerzitního vína, a potažmo děkanský večírek, nutně potřebuju nový outfit, strávila jsem jeden večer na internetu hledáním nějakého reprezentativního oblečení. Volba padla na overal, který ovšem měli už jen v jedné velikosti. Tak hrozně se mi líbil, že jsem si ho koupila i přes drobný zádrhel - nedopla jsem ho přes záda. Tato událost odstartovala akci - zhubni do overalu. Jenže zhubnout 8 cm přes hrudník se v naší rodině nedá (jako jediná reálná šance se jevilo odebrání žeber), tak můj overal skončil u švadleny aneb liposukce snadno a rychle. Celá radostná z toho, jak jsem tuto zapeklitou situaci vyřešila, jsem se vydala vstříc vyřešení dalšího problému - sehnat lodičky k overalu. No i když v mém případě se dá mluvit o lodi velikosti 42. Po projití pár obchodů, kde všechny prodavačky s kroutěním hlavy konstatovaly, že lodičky velikosti 42 neměly, nemají a mít nebudou, jsem už pomalu vytahovala sekáček a kreslila si směr řezu na palce. Naštěstí k amputaci nedošlo, protože jsem objevila jednu zapadnutou krabici zlatých lodiček, ke kterým byla i kabelka stejné barvy. Jupikajej, můžu vyrazit do společnosti.

První školní den aneb back to school

Jelikož můj strýček odjel pryč a Štěpánek zrovna nastupuje do první třídy, byla jsem povolána do akce já, abych strýčka zastoupila. Ráno jsem vstala už v 7 hodin (během prázdnin pro mě nemyslitelná věc, no vlastně i přes semestr mi to moc nejde) a jala jsem se ze sebe dělat člověka, abych nedělala bratránkovi první den ve škole ostudu. Když už jsem vzdáleně připomínala člověka, opustila jsem koupelnu a začala se přehrabovat ve skříni s oblečením. Co se nosí první den do školy, když tam nejdete jako student? Míša mi doporučila, ať si vezmu něco bez výstřihu, jinak by se tatínci nemohli soustředit na své ratolesti. Naopak Radek psal, ať si výstřih vezmu, že to tatínci určitě ocení. Hm. Zvolila jsem nakonec zlatou střední cestu, tričko s výstřihem tak akorát, kraťase a boty na podpatku. Ještě foťák a šla jsem čekat před školu, kterou jsem před 9 lety (fakt to letí) opustila a od té doby tam nebyla.

Před školou už byla hromada rodičů a dětí. Všichni se hromadně fotili. Fotka s maminkou, tatínkem, babičkou, bráchou, selfíčko. Holčičky s aktovkou Hello Kitty, kluci s autama nebo dinosaurama. U vchodu do školy už stál zástup lidí a vítal prváčky. Zaradovala jsem se. Třeba dostaneme welcome drink. Chm, nedostali jsme žádný drink, ale každého prváka se ujal deváťák a skupinku odvedl do společenské místnosti, kde už byla snad půlka Otrokovic. Deváťáci vypadali dost otráveně. Já jsem v ten moment byla ráda za své erasmáky (můj šikovný modrooký Švéd doletí už v neděli, yahooo). Po představení snad celého učitelského sboru včetně školní psycholožky následovalo vystoupení kouzelníka. To za nás teda nebylo. Pak se šlo konečně do tříd. Děti se nadšeně vrhly k lavicím, kde měly nachystanou hromadu věcí. Rodiče a ostatní příbuzenstvo (kterých bylo víc než prvňáčků) se vmáčklo do zadní části třídy a opět začali zuřivě fotit. Dítě u lavice, v lavici, se spolužákem, s pouzdrem, s notýskem, s učitelkou. Jako poslední do třídy přišla holčička a jediné volné místo bylo vedle chlapečka. Holčička si tam sedla, což se chlapečkovi vůbec nelíbilo. První ji zkoušel z tama dostat lží, že je to místo pro kamaráda, což jeho maminka negovala. Když viděl, že to nepomáhá, vstal ze svého místa a řekl, že s ní rozhodně sedět nebude. Holčička se tvářila vyděšeně, chlapeček naštvaně. V duchu jsem si říkala, že chlapeček za pár roků bude rád, když si vedle něho bude chtít sednou nějaké holka, ale teď to nedokázal náležitě ocenit. Celou situaci zachránila učitelka, která chlapečkovi vysvětlila, že zítra se udělá zasedací pořádek a on si bude moct vybrat svého souseda. A pak už se jen mluvilo a mluvilo. Ředitelka, zástupci města Otrokovice, vedoucí družiny, učitelka. 3 miliony pokynů, přání, dotazů. Dětem pořád něco padalo z lavic a bavili se mezi sebou. Uf, teď by se ten welcome drink fakt hodil. Ještě přidělení skříněk (ty za nás taky nebyly), vystání fronty na čip do jídelny a rychle domů.

Další takovou akci absolvuji znova nejdřív za 15 let a welcome drink si vezmu z domu :)

Prsa

Věčné téma. Kdekoliv, kdykoliv, s kýmkoliv. Stane se to asi ve 13ti letech, kdy Vám narostou prsa. Od té doby se toho prostě nezbavíte. Obzvlášť, když to máte v genech. Nejde to zamaskovat. Ani zimní bunda nepomáhá (odzkoušeno). Prostě tam pořád jsou a ať si na sebe oblečete cokoliv, jdou vidět. Je jedno, jak se jmenujete, pro ostatní budete - ta prsatá. Ženy s malýma prsama Vám budou závidět a toužebně vyjadřovat přání mít konečně taky něco do výstřihu. Zatímco vy zase závidíte těm, co mají malá prsa. Chlapi se jim dívají do očí, zatímco barvu Vašich očí nikdo nezná (u mě je to možná i z části tím, že mám oči dost malé :D). Nemusí na sport nosit dvě podprsenky, ale Vy máte strach jít běhat i se dvěma, protože i přes to hrozí reálná šance vymlácení zubů. Můžou nosit košile, ale Vy žádnou přes prsa nezapnete a když už jo, tak při sebemenším nádechu odletí knoflík nebo se k tomu velmi rychle schyluje. Můžou spát na břichu, což je u Vás skoro nereálná poloha, pokud nechcete mít z prsou placku. Taky můžou jet na kole po cyklostezce, aniž by se za nimi vytvořila kupa popadaných chlapů, kteří se tak otáčeli, až to nevybrali.

A hlavně neustále musíte poslouchat rádoby vtipné poznámky od chlapů.
On: "Máš hezké tričko...." Přeloženo - slintá Vám do výstřihu a o barvě trička nemá ani zdání. Tady jde hlavně o prsa. Řekl někdo prsa?!

On: "Však tu záchrannou vestu si nemusíš dávat, máš vlastní..." Přeloženo - nedávej si tu vestu, chci vidět prsa. Fyzikální okénko - i s velkýma prsama se dá utopit, opravdu neplní funkci záchranné vesty.

On: "Však máš velkou kapacitu plic..." Přeloženo - Prsaaaaaaa. Biologické okénko - velikost prsou nemá vliv na vitální kapacitu plic.

On: "Kolikátky to jsou? Můžu si šáhnout?" Nepomáhá ani tričko Dívej se mi do očí (odzkoušeno)

On: "A to jsou jako tvoje?" Ne asi, cizí.

On: "Ty tvoje přednosti, ty jsou..." I kdybych byla trojnásobná olympijská vítězka, vždycky to budou prsa.

Když toto slýcháte v různých variantách už 9 let, nedivte se, že se tomu už nesměju. Zkuste vymyslet něco nového, originálního. Třeba i bez prsou :)

Berounka

Letos jsme se opět vydali na vodu. Tentokrát padla volba na Berounku. Prý je to volej (rozuměj voda, která neteče), ale s krásnou okolní krajinou. Z Otrokovic vyjela naše pětičlenná skupinka směr Praha, kde měla přisednou do pendolína Brněnská skupinka. Už po cestě do Prahy padla flaška mandlového rumu. Játra se prej musí nachystat. V Praze se k nám brňáci nepřipojili, protože ČD měli (nečekaně) zpoždění a pendolíno nečeká. Což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet, protože jsme neznali cestu do kempu. V Chrástu (naše konečná stanice) jsme se vydali po modré značce, doufaje, že dojdeme do kempu. Začalo drobně pršet a Otto začal frflat, že ho řeže batoh do zad a kdy už tam budeme. Asi jsme museli vypadat dost ztraceně, protože když nás viděla paní, která projížděla autem okolo naší skupinky, zastavila a vzala nám batohy. Prý je doveze do kempu. My jsme se teda bez zátěže vydali směrem, kde měl být kemp. Když jsme šli prašnou polní cestou a nikde jsme neviděli ani známku vody, nebylo to moc veselé. Na náladě nepřidával ani fakt, že možná, když dojdeme do kempu, nebude tam ta hodná paní, co nám vezla batohy a my budeme bez věcí. Ale naštěstí jsme kemp našli a dokonce už jsme tam měli i batohy, jupí. Za chvilku dorazila i zbylá část skupiny a my byli kompletní v počtu 18 lidí. Šlo se na prvního čerta do hospody. Ráno jsme se nalodili. Sice naše loď měla lehčí rozepři o tom, kdo bude zadák, ale nakonec jsem si tento post obhájila já a Oťák dělal háčka.

Berounka je vážně hrozný volej a když ještě fouká protivítr, tak loď nepluje dopředu, ale dozadu. Místy bylo málo vody, místy hodně. Když se na obzoru objevily první peřeje, všichni zajásali. Úsek, kde teče voda. Jedeme, jedeme a najednou se loď před náma zasekne na kameni. Já už loď nestihnu natočit bokem, vjedeme na kámen.
Otto: "Pozor, šutr!"
Já: "Jsem si všimla...."
Otto: "Teče nám do lodi voda"
Já: "Pádluj, musíme z toho šutru pryč!"
Jenže vody bylo v lodi už tak moc, že pomalu klesala ke dnu a my z ní vylezli. Ottu nezajímalo, že se nám potopila loď, ale jediné, o co jevil zájem byla krabička cigaret, z které teď kapala voda....
Po prvním dnu naše skupinka zaznamenala 4 cvaky a to hlavně díky lodi, která páchala zlo aneb otcové Štěpa a Dejf si užívali bez manželek.

Druhý den jsem Oťáka vyměnila za Dejva a sedla jsem si na háčka. Dejf se mě pokoušel vrátit do tréninku a tak jsme si dávali extra úseky proti proudu. V hospodě, kde jsme zastavili na občerstvení se za vypité množství panáků dávaly dárky. Vybrali jsme si pirátskou vlajku a tu jsme si připevnili do naší lodě. Zlo se veřejně odhalilo a začalo konat. Den skončil pěti cvaky a několika opilcema, kteří se vesele družili s cizíma posádkama a pili všechno, co jim bylo nabídnuto. Jeden náš člen dokonce nakrmil i rybičky.

Třetí a zároveň poslední plavební den jsem se přesunula na háčka do lodě za Petrem. Utvořili jsme švagroidní posádku. Pádlujeme a na obzoru opět peřeje. Když už jsme je měli skoro přejeté, najednou jsme se převrátili. Vypadla jsem z lodě, která mě pod sebou ještě pár metrů táhla. Při té příležitosti mi uplavaly brýle (doufám, že je teď nosí aspoň nějaký sumec). Když jsem se vzpamatovala, začala jsem ohledávat své značně potlučené tělo. Koleno bylo roztrhlé až na kost a teklo z něj hrozně moc krve. Zbytek těla se zdál být kompletní. Po ošetření (děkuji Pavlínce a Hance) jsme dopádlovali do nejbližšího kempu. K životu se mi probouzely potlučené části těla. V kempu naštěstí byla paní, která měla cestu do Rakovníku, kde je nejbližší nemocnice s úrazovkou, tak nás tam zavezla. V ordinaci seděl doktor, který vypadal, že je mu tak 20 let a jeho level otrávenosti byl nejmíň na zlatého bludišťáka. Být v sobotu v práci a ještě tam i chodí pacienti, opruz. Doktor se podíval na mě, pak na koleno a komentoval to slovy - "To není zas tak hrozné" a vypadal, že mi dá šití s sebou a pošle mě s tím do kempu, ať si to zašiju sama. Ale nakonec se otráveně zvedl a poručil mi, ať si jdu lehnout do vedlejší místnosti. Poslušně jsem si lehla. Doktor si začal pomalu natahovat rukavice. Přečetl si nápis na mém tričku (Dívej se mi do očí) a začal se mi hrabat v kolenu.
Doktor: "Bude to štípat"
Já: "V pohodě"
No, moc v pohodě to nebylo. Štípalo to pekelně.
Doktor: "Teď to 2x píchne"
Já: "Chmgh"
Píchnutí anestetika jsem přes bolest od dezinfekce vůbec necítila. Doktor udělal 3 stehy a otráveně odešel. Ještě mě poslal pro jistotu na rentgen. Koleno mám prej v cajku, za 10 dní vytahování stehů. Do kempu, kde jsem měli sraz se zbytkem, jsme se dostaly taxíkem. Řidič byl poměrně zmatený, ale na místo určení nás dovezl. Na oslavu úspěšné operace jsme si s Hankou daly pivo (děkuji za doprovod) a čekaly, než se na obzoru objeví naše lodě. Návrat to byl velkolepý, hodný válečného veterána. Vrátila jsem se na háka k Petrovi a doporučila jsem mu, aby mě už nevyklopil, jinak bude celý další týden bez oběda a večeře. Celý zmožení jsme pak dopádlovali do cílového kempu, kde nebyly sprchy a místo záchodů jen kadiboudy. Dámská část osazenstva vyjádřila svou nelibost, ale bylo to prd platné. Zapadli jsme do nejbližší hospody, dali si jídlo a čerta a uzavřeli rekordní vodu s počtem 12 cvaků, třema stehama, několika modřinami a utopenými brýlemi. Ale jinak to bylo fajn :)

Jak jsme cestovali do Luhačovic

Pokud se rozhodnete cestovat s ČD, budete mít určitě o zábavu postaráno. Náš příběh začal na nádraží v Otrokovicích, kdy jsme si koupili lístek do Luhačovic. Náš rychlík měl zpoždění jen 10 min, za což jsme mohli být rádi, protože ECčko mělo zpoždění 90 min a další rychlík 60 min. Nasedli jsme a jako vždycky, když jedeme s mamkou a Naďou jsme se pořád něčemu smáli, tak jsme si ani nevšimli, že jsme zastavili v Huštěnovicích. Když jsme tam stáli asi už 10 min a nic se nedělo, vykoukla mamka z okýnka a zeptala se průvodčího, který šel okolo, co se jako děje. Prej už dál nepojedeme a máme si vystoupit. Z vlaku se ozvalo nesouhlasné bručení a lidi se začali drát z vlaku. Když jsme vystoupili na nástupiště, zrovna se z vedlejšího vagónu vyřítil hrozně vzteklý chlap, vykřikoval něco v tom smyslu, že se na ČD může vy* a že jsou to ču*. Nabral směr nejbližší průvodčí a ječel na něho, co tady jako v takové pr* má dělat a proč jako nejedeme dál. Vypadal u toho dost nebezpečně a kdybych já byla na místě průvodčího, strachy bych zalezla pod vlak.

Když jsme došli před nádraží, stála tam skupina asi už 200 lidí. Byli tam už 3 hodiny. Zařadili jsme se do skupiny. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Naše matice vyrazily směr přepážka, ručně stručně vysvětlit paní, že tady nehodláme dlouho stát, ať s tím něco udělá. My jsme zatím začali pozorovat lidi okolo. Vedle nás stáli borci, co se bavili anglicky. Před něma stál nabouchaný týpek s mikinou, na které bylo napsáno Bandit Pi*o a slečna v šatech a kufrem na kolečkách. Skupinka, co stála nejblíž kolejím, vypadala, že už má něco vypito. Na důkaz toho vytáhli flašku rumu a čekání jim očividně nevadilo. Další skupinka trosečníků byla tvořena asi 10 lidma, kteří byli od hlavy až k patě navlečení v riflových oblečcích. Aby si čekání zpříjemnili, jali se zpívat písně. Začali Čechomorem a skončili u Kozla. Vzteklý chlap z našeho vlaku s někým telefonoval a vykřikoval - Ku* jsem v nějaké díře, myslím v Hulíně a nic nejede pi*. Do toho všeho se mezi lidma proplétal místní toulavý pes.

Asi po 15 min se ozvalo nádražní hlášení. Nebylo tom vůbec rozumět, tak se všichni nahrnuli na nástupiště, obklíčili chudáky průvodčí a dožadovali se nejnovějších informací. Údajně by měl konečně vyjet nějaký vlak. V tom ale někdo zavolal, že dojel autobus. Všichni se obrátili a hrnuli se před nádraží, kde opravdu stál autobus. Dav zajásal a začal se rvát do autobusu. Čekáme, než se všichni nasoukají dovnitř, když v tom vidím mamku, jak zvedá starého pána ze země. Pán se nemohl udržet na nohách, ale dožadoval se dovedení do autobusu. A tak mamka ještě s jednou paní táhly dědu po schodech do autobusu. Vytáhly ho první 2 schodky k sedačce řidiče, na kterou ho i usadily, protože už ho nemohly unést. Starý pán seděl celý pokroucený a s krvavým kolenem na místě řidiče. Dominik, který stál ještě před autobusem a viděl dědu skrz sklo nevěřícně zahlásil - "Ten dědek je náš šofér?" Zachvilku došel pravý řidič a sjednal si pořádek. My jsme zaujali místo v autobuse a vyjelo se. Vedle nás přes uličku seděla skupinka už značně podroušených cestujících. Zrovna si nalívali rum do plastových kelímků a v rámci družení začali rum nutit i mně. S díky jsem odmítla. Tak prej mi ještě můžou nabídnout uzený bok nebo čokoládovou tyčinku. Pánovi jsem odvětila, že je šlechetný, ale opravdu nic nechci. Naštěstí jsme zachviličku byli v Hradišti, kde už byli přistavené vlaky. Když jsme dosprintovali na nástupiště, kde už čekal náš vlak směr Luhačovice, uviděli jsme onoho starého pána, jak se zase válí po zemi. Mamka prohlásila něco v tom smyslu, že se ho snad nezbavíme. Ale už u něho byl nějaký pán a pomáhal mu na nohy. My jsme s úlevou nasedli do vlaku. Jedeme a smějeme se dosavadním zážitkům, když v tom přijde průvodčí a říká - "Doufám, že mě nezabijete, ale budete si muset zase vystoupit. Tento vlak se vrací zpátky do Prahy a pro Vás dojede nový vlak." Vlak nás všechny vysypal v Újezdci a odjel. Stáli jsme tam a už se tomu jen smáli. Asi za 15 min dojel slibovaný vlak a my jsme konečně dojeli do Luhačovic. ČD mají asi nové zážitkové trasy :)

Zpáteční cesta byla hrozně nudná. Ani jednou jsme nepřestupovali a dojeli jsme jenom s 5 min zpožděním, ale i tak to byl opravdu veselý výlet.