Syndrom Lindiny sestry

Z psychologického hlediska to mají prostřední sourozenci (čili já) nejhorší. Nejspíš to je pravda, ale já jsem si celkem brzo se svými sestrami sjednala pořádek. Ani koalice Lindy s Vančou mě nerozhodila. Přece jen jsem nejvyšší a nejsilnější a co zmůže chudák učitelka s puberťačkou proti vychytralému biologovi? Jediné, co mi při tomto množství ženských v baráku vadí je, že se neustále pletou jména.

Už od dětství jsem byla rodinou často oslovována jako Linda. Po narození Vanesy na seznam přibylo ještě její jméno. Ovšem expert na to byla babička. Ta, než se trefila do mého jména, stihla vyjmenovat Renatku, Klárinku (mamka a teta), Lindušku a Vanesku. Na Natálku si vzpomněla až jako na poslední. Ovšem to jsem ještě netušila, že to nejhorší mě ještě čeká. Po nástupu na základku nastalo peklo. Jelikož si Linda udělala na Trávníkách výbornou pověst (samé jedničky od první až do deváté třídy) bylo pro místní kantory velmi těžké na takovou povedenou žačku zapomenout. A tak už od mé první třídy jsem byla nazývána Lindinou sestrou. Ze začátku mi to připadalo vtipné a na oslovení Lindo jsem reagovala, ale postupem času jsem si na to vypěstovala alergii. Takže když mě někdo oslovil jako Lindo, tvářila jsem se nezúčastněně a dělala, že vůbec nevím o koho jde. Na druhém stupni jsem narazila na kantory, kteří si ještě pamatovali mou tetu Kláru, takže občas jsem byla místo Lindy Klára. Nejhorší ale bylo, když mě s Lindou srovnávali. Věty typu – Linda by z toho pětku nikdy nedostala – nebo – jak to, že máš dvojku na vysvědčení? – mě doháněly k šílenství.

Možná proto jsem odešla na šestiletý gympl na Baťov. Tam přece Lindu nikdo nezná. Ségra má totiž postavený pomník před gymplem TGM ve Zlíně (tam totiž pokračovala ve svém vydařeném studiu). Šest roků na mém gymplu probíhalo hladce, až na „vtipné“ poznámky Kříže. Jeho oblíbenou hláškou – k tabuli půjdou korálky od Natálky – mi dopřával aspoň jednou týdně.

Ale ani na gymplu mi Linda nedala pokoj. Osudným večerem se stal abiturienťák. Hned po příchodu jsem narazila na Lindiného bývalého spolužáka Michala a v pokročilém stádiu večírku jsem potkala i jejího kamaráda Milana. Ten se neustále dožadoval panáka s Lindinou sestrou a nakonec jsem s ním musela i tančit. Pak se ke mně asi ve 2 ráno přiřítil, do ruky mi vrazil slámku a složený lísteček. Po mém nechápavém výrazu mi sdělil, že to je tajný vzkaz pro Lindu a že jí ho mám předat i se slámkou.

A tak to chodilo každý rok.

 Ovšem letos, na výročí gymplu, jsem potkala nejen Milana, ale i Pavla. Opět se oba dožadovali panáků a nejnovějších informacích o Lindě. Ale vrchol byl, když se mě na baru snažil sbalit Aleš. Po pár minutách rozhovoru s ním jsem zjistila, že je to bratr Lindiny nejlepší kamarádky. Pořád nemohl pochopit, že já jsem ta malá Natálka, kterou když naposledy viděl, byla takhle malá (jo, na tuhle hlášku už jsem taky alergická).

Teď už se všemu směju a postupem času zjišťuju, že být Lindinou sestrou je sranda :)

Ševci

Jelikož jsme s M. fanynky zlínských ševců, zakoupily jsme si lístky na zápas Zlína s brněnskou Kometou. Všechny zápasy těchto soupeřů jsou strhující a o peprné zážitky není nouze. Při naší poslední návštěvě zlínský kotel obestoupili těžkooděnci a my jsme museli čekat, až se vyprázdní celé Rondo a až pak jsme mohli jít slavit výhru do ulic Brna.

Ve středu jsme teda sbalily všechny fandící propriety a vydaly se vstříc novým zážitkům. Ale že jich bude tolik, to jsme ještě nevěděly.

Nasedly jsme do šaliny, kterou jsme kupodivu stihly (věčně nám totiž ujíždí) a usadily se na čtyřku. Vedle přes uličku si sedl mladý muž, kterému jsme ale s M. nevěnovaly pozornost. Po chvilce jsme zaregistrovaly, že hypnotizuje můj zlínský dres, který jsem měla přehozený přes kabelku. Opětovala jsem mu pohled ve stylu - to jsi jako ještě nikdy neviděl hokejová dres, kámo? Což byla chyba. Z mladého muže se vyklubal Petr, který je původem ze Zlína, ale pracuje v Brně. Celou cestu až na hlavas nás obšťastňoval svou přítomností a stihl nám popsat snad všechny své zážitky za svých 28 let života. Celé své vyprávění zakončil větou - ať se nezlobíme, že se nám tu tak otvírá, ale že už to někomu říct musel. Když jsme ho na nádru setřepaly, shodly jsme se s M., že by nebylo od věci si založit psychologickou poradnu. Nebylo to totiž poprvé, co se nám něco takového stalo.....
Zamířily jsme na nádraží, M. si šla uložit věci do skříňky. U úložných prostoru jsme se střetly s fanouškama Komety. Naše, už oblečené dresy u nich vyvolaly řadu nesouhlasných výkřiků. Odpověděly jsme jim ve stejném duchu. Pokřik - Brno Kometa, to je kokot vedle kokota - jsme takticky vynechaly :) Posléze jsme se přesunuly na stadion. Byly jsme dva žluté fleky v davu modrých lidí. Po cestě jsme ještě nabraly O., který šel na hokej poprvé v životě. Vmáčkli jsme se do zlínského kotle. O. sice protestoval, že chce fandit kometě, ale my přece nepůjdeme ve zlínských dresech do brněnského kotle. To dá rozum. O. už se pak jen modlil, ať ho nikdo neuvidí v našem kotli. Během zápasu jsme O. ještě vysvětlily pravidla a naučily ho pár pokřiků. Malý trénink na Vídeň, budeme spolu fandit online v němčině.

Ševci sice prohráli 1:3, ale i tak to byl dobrý zápas. Po konci jsme naskočili do šaliny, kde si opět pár fanoušků neodpustilo poznámky, že tato šalina do Zlína opravdu nejede a podobně. Doprovodili jsme M. na nádraží. Ani tam jsme se ale nevyhnuli narážkám a komentářům. Komeťáci jsou prostě všude. S O. jsme si pak šli sednout na koktejl. Mezitím mi psala M. zoufalou sms, že si k ní přisedl nějaký borec a mele a mele a mele. Prej elektrikář z Vyškova a fanoušek komety. S O. jsem se rozloučila a šla na šalinu. Po cestě mě ještě zastavovali lidi a ptali se na výsledek. Ale pravé peklo nastalo až v samotné šalině. Příště si ten dres sundám rovnou po hokeji! Půlka cestujících nechápala, jak může jet zlíňák v šalině na Lesnou. Chlap, co seděl naproti a už něco evidentně požil, začal vykřikovat, že je levák a kometa leváky určitě potřebuje a že musíme tu dnešní výhru jít oslavit. Asi až na pátý pokus pochopil, že můj dres není brněnský a nic slavit nepůjdu. Načež řekl, že doufá, že ševci prohrají i další zápas. Borec co seděl za mnou byl velice družný. Představil se jako Jirka a nakonec si vydupal i moje telefonní číslo. Druhá půlka šaliny se dobře bavila a já jsem se celou cestu smála.
S holkama na bytě jsme se pak shodly, že až bude nouze o chlapy, budeme po Brně jezdit ve zlínských dresech :)

Exaktní věda

Biochemie, laboratorní cvičení. Pipetujeme a vaříme zkumavky. Moc nám to nevychází.

Já: "Vychází nám to úplně blbě...."
S. vrhá zoufalý pohled. Magistr se přibližuje. Nasazujeme úsměv a tváříme se, že máme vše pod kontrolou.
Já: "Tak tam přidáme ještě trochu Lugolova roztoku."
S. přikyvuje a láduje do zkumavek přídavek tmavé tekutiny. (I když podle návodu tam měla být jedna kapka, usoudily jsme, že Lugolova roztoku není nikdy dost). Nakonec všechny zkumavky získaly přibližně stejnou barvu. Po malém zaváhání pokračujeme.

S: "Sakra, pipetuju špatný objem."
Já: "Tak to dopipetujeme, žádný stres."
S: "A hele, tady píšou, že máme dávat špičku pod hladinu a já to tam liju z vrchu...." (Ano, dodržujeme přesný postup).

Vrháme se na automatickou pipetu. Chvíli s ní zápasíme a když to nejde silou, ani větší silou, voláme magistra.
S: "To nefunguje."
Magistr: "Vy jste to pokazily?"
Já: "Ne, to už tak bylo."
Magistr: "Pozor, zkusím to."
Načež začne zuřivě mačkat pipetu, ze které spadnou 3 kapky zelené tekutiny.
Magistr: "Sakra, to je toxické!"
Já: "Bezva, teď tu všichni umřem :D !
S: "Tak opravíte to?"
Magistr: "Neumím to, doneste si novou."
S. teda donesla novou dávku té strašně toxické látky, kterou nám magistr vylil na stůl a se stejným úspěchem pokračujeme dál. Vytahuju zkumavky z vody.

Já: "Neměly být všechny zelené?"
S: "Jo, měly."
Já: "Tak proč jsou zelené jen dvě?"
Neváháme, zapínáme fotospektometr, lijeme roztoky do kyvety a měříme absorbanci. Každá hodnota je úplně jiná. Kontroluji situaci, magistr je v nedohlednu.

Já: "Tak si ty hodnoty domyslíme."
S. s tím nemá problém, jsme v tom přebornice. S "naměřenýma" hodnotama  běžím za magistrem. Ten je bez zaváhání odsouhlasí. S. se mezi tím zbavuje důkazů v podobě špatně zbarvených zkumavek. Po jejich zlikvidování, vrháme na magistra úsměv od ucha k uchu a vyklízíme scénu, potažmo laboratoř. A v pondělí zase znova.

Erasmus

Erasmus - v poslední době hodně skloňované slovo a taky jeden z důvodů obnovení mého blogu.
Pro ty, co by to ještě nevěděli, tak já a O. budeme od února studovat (nebo se o to aspoň pokoušet) na univerzitě ve Vídni.

A jak to začalo? O. došel s tím, že chce určitě jet na erasmus a nejlepší termín je druhák. Tak jsme už ve druhém semestru začali (jako aktivní prváci) kolem toho běhat. Zjistili jsme, že odjet studovat někam do ciziny na přírodovědecké fakultě není vůbec těžké. Stačilo napsat Hyršlovi a ten nám poslal seznam univerzit. Po dlouhém hloubání a dloubání jsme vybrali Vídeň. Bylo tam místo pro 2 studenty, výuka v angličtině (já německy neumím ani slovo. O. se sice učil, ale moc se na to taky netváří. Je na tom s němčinou asi tak, jak já s francouzštinou) a je to blízko. Ovšem tím, že je to blízko, jsme si na sebe upletli bič. Každý chce přijet na návštěvu. Ano, všichni jste zváni. Hlavně M. už se těší na sachr a Mozartkugeln. Návštěv už teď máme nahlášených aspoň na každý víkend jednu. Ale nejdůležitější bude S. aneb německý přítel na telefonu :D.

Sice jsme nemuseli psát žádný motivační dopis ani nic jiného, ale papírování je s tím i tak hrozné. Už jsme přečetli a vyplnili asi dva miliony papírů a ještě nás hromada čeká. Za největší paradox ale považuju, že když chcete erasmus zrušit, stačí podepsat 1(!!!) papír. Tak jsme ještě plni sil začali všechno v květnu vyplňovat a vyrojila se hromada problémů. Takže jsme si sehnali email na vídeňské centrum zahraničních studiií a začali jsme je bombardovat dotazy. Jestli teda můžeme studovat v angličtině. Že nás zařadili do špatného oboru studia (bioinformatika). Že jsme vyplnili pre-registraci a ta nás zařadila na podzimní semestr a my jedeme až na letní. Divím se, že si naše emailové adresy ještě nezablokovali.

No snad všechno papírování zvládneme a od února si s O. a kupou nových erasmáckých kamarádů budeme užívat Vídeň, všechny její kavárny, cukrárny a vlastně všechno :)

Účtový magnát

Jelikož se neúprostně blíží únor a s ním i termín našeho odjezdu na erasmus do Vídně, začali jsme s O. vyplňovat tunu papírů a zařizovat vše potřebné.

Zatím jsme se dokopali k bodu - založ si účet. I když oba účet máme, tak stejně potřebujeme další, protože Masárna posílá stipendium pouze na účet v eurech vedený u Komerční banky. Ale aby to nebylo jednoduché, tak na to potřebujete speciální papír z centra zahraničních studií. Čekala jsem na něho ve frontě asi 40 minut, a když jsem se konečně dostala na řadu, tak mi slečna na papír napsala, že opravdu jedu na erasmus a dala na to razítko (trvalo to asi 2 minuty). Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že?!

V Kampusu jsem nabrala M. Šly jsme na oběd a na kafe (přece nepůjdeme do banky hladové a žíznivé).
Načež jsme odhodlaně vstoupily do banky. Ovšem jediný člověk, nacházející se uvnitř byl securiťák (a ještě ke všemu byl dost pochybný. Myslím, že kdybychom tam něco ukradly, tak i M. mu hravě uteče). Security boy se zatvářil dost otráveně, když nás uvidil a zeptal se, co potřebujeme. Tak asi si jdeme do banky koupit banány, že?

Já: "Potřebuju někoho, kdo mi zařídí účet."
Security: "Tak to musíte chvilku počkat slečno, Jitunka je na toaletě."
Já: "Hmm. Snad to Jitunka stihne do 4, pak mám školu."
Security: "Co studujete?"
Já: "Experimentální biologii."
Security: "A co to je? To já neznám. Já jsem ze Znojma."
Do banky vchází další zákazník a my s M. dusíme smích.
Security: "Co potřebujete mladý pane?"
Mladý muž: "Potřebuji si vložit peníze na účet."
Security: "Tak to musíte chvilku počkat, Jarunka je na toaletě."
To už se s M. smějeme nahlas. Hrozně vychcaná banka :D

Čekáme. Jitunka s Jarunkou nikde. Securiťák si něco brblá pod vousy. Mladý muž přešlapuje u dveří.
Prásknou dveře. U přepážky se objeví blondýna. Ale co nás na ní zaujme není její barva vlasů, nýbrž její nehty. Velikost těch rudých drápů je aspoň 5 centimetrů. Praktická věcička. S M. na sebe kulíme oči.

Já: "Už vím, proč byly na tom záchodě tak dlouho."
M.: "Já bych tam byla ještě dýl."

Zachvilku bouchnou dveře znova a ke stolu si to šine další blondýna. Její nehty jsou sice o kapánek menší, ale co ztrácí na jejich velikosti, to dohání výškou podpatků. Myslím, že chodí jen po špičkách. Velmi vachrlatou chůzí dojde ke stolu a pokyne, že teda slavnostně můžu jít. Oznámím Jitunce, že potřebuji účet. Načež mi ona oznámí, že abych u nich mohla mít účet v eurech, musím mít i účet v korunách. Bezva. Tazkže né dva účty, ale rovnou tři. Za půl hodiny odcházím s kupou papírů, 2 novýma kreditkama a pocitem, že do banky mě už nikdo dlouho nedostane. Jsem zralá na další dávku kofeinu.

Plním sliby

Jak jsem předeslala, začnu se teda dělit o vtipné příhody z natáčení.

Myslím, že mezi nejvtipnější předměty letošního podzimního semestru patří laboratoře z biochemie. Už při jeho zápisu mě děsilo, že za:
a) cvičení trvá 3 hodiny. A to ještě můžu být ráda, že nejsem genetik a nemám ho 5 hodin.      
b) bylo na výběr jen ze tří možných termínů a z toho jeden pátečný (značně nepříjemná varianta).
c) u daných termínů nebyl napsaný vyučující.
d) proč sakra máme zase cvičení z chemie?
Takže po dlouhém hloubání a dloubání jsem si vybrala pondělní termín. V úterý v 17:00 jsem jako většina studentů PřF klikla v ISu a vzívala všechny bohy, aby IS nespadl a mně vyšel rozvrh podle plánu. Což se nakonec podařilo i díky přispění E., která klikala zároveň se mnou (ještě jednou děkuji). E. je totiž přeborník v klikání v ISu :D Při pohledu na rozvrh jsem si myslela, jak to bude pohodový semestr, ale chyba v matrixu. Asi necelý týden před začátkem školy začaly chodit emaily od vyučujících. Čekala jsem něco ve smyslu - první přednáška není, dojděte až za 14 dní. Jenže nic takového se nikde nepsalo. Všude jen doneste si pláště, přezůvky, fixy na sklo, začínáme. Jestli si v dalším životě budu vybírat školu, tak půjdu na práva. Právníci do školy vůbec nechodí, teda aspoň E. ne.
Ovšem nejlepší email na konec. Z biochemie psali, že hned v první hodině si napíšeme vstupní testík na LEHKÉ chemické výpočty. Orosilo se mi čelo. Lehké výpočty? To je co? Pro mě žádné výpočty nejsou lehké. Můj matematický talent se za 20 let mého života ještě nestihl projevit.

Načež jsem teda oprášila kalkulačku a věnovala výpočtům celé 2 hodiny svého života. V pondělí jsem naklusala do laboratoře a hledala jsem nějaké spojence, protože víc hlav víc ví. Takže jsem utvořila silnou pracovní skupinu se S. a R. Chemičky hadr.
Úderem 13. hodiny se do laboratoře vplížila doktorka biochemie a za ní vyděšený mladý muž, ze kterého se nakonec vyklubal náš vedoucí labin. Ženské osazenstvo to s nadšením kvitovalo.

Při psaní vstupního testu zafungovalo moje chemické štěstí (ano, už zase) a chytrá hlava souseda. Test done. Ale hned potom nám magistr oznámil, že malé testíky se budou psát každé cvičení. Nálada spadla na bod mrazu. Nejen vstupní test, ale i testíky, bezva.

V duchu hesla ani minuta na zmar jsme se vrhly na plnění úkolů. Nic zábavného. Samé pipetování a vaření zkumavek, které změní barvu. Kdyby se aspoň ta barva dala identifikovat. U toho jsem si vzpomněla na naši chemikářku ze střední a její 10 min projev o barvách - to není růžová, ale vínová. Ovšem náš magistr barvy neřešil. Má to dost na háku a chvilkami je zmatený víc než my.

Na poslední hodině se nám ho podařilo dokonale zmást. V domnění, že ve zkumavce máme methionin jsme nafalšovaly výsledky všech reakcí tak, aby nám to vycházelo. Jenže jsme ve zkumavce neměly methionin, ale histidin a náš cvičící stále nemohl pochopit, jak nám to tak mohlo vyjít. Dokonce se dožadoval předložení našich zkumavek, které jsme ale už dávno pro jistotu vylily, protože nám to vůbec nesedělo. Tam kde měla být červená, byla černá. Kde měla být sraženina, nebylo vůbec nic :D Pak jsme ho ještě dorazily zprávou, že jsme zapomněly udělat chromatograf. Vše jsme doplnily velkým trojnásobným úsměvem a zamáváním řas. Magistr se opřel o stůl, zhluboka nadechl a nechal nás zopakovat jen jednu reakci. Nechci vědět, co se mu v tu chvíli honilo hlavou :D Opakovaná reakce nám už vyšla dobře a my jsme velmi rychle odklusaly z laboratoře s hlasitým Nashledanou.

Podruhé první

Blog už mám založený dlouho, myslím, že někdy od začátku mého studia na gymlu. Tehdy jsem si bláhově myslela, že budu zuřivě blogovat, ale nějak to evidentně nevyšlo. Otázka ale je, o čem jsem si myslela, že budu psát? Myslím, že by nikoho nebavilo číst o každodenní nudě ve škole. Pravda je, že o vtipné momenty v naší třídě nebyla nouze, ale některé z nich nejsou publikovatelné :) Tudíž můj blog zůstal osamocený bez jediného příspěvku a já se radši věnovala mé "vrcholové" atletické kariéře.
Ale teď, co jsem na výšce, tak mám spoustu veselých historek. Jenže když máte hodně přátel ze všech koutů republiky a chcete se s nimi o ně podělit, je to trochu náročnější. Nechtěla jsem neustále spamovat na FB, tak jsem oživila svůj blog a konečně teda budu zuřivý bloger, stejně jako M. (http://jsemmedved.blogspot.cz/).

Mějte se famfárově :)