Brno bez cenzury část 2.

Čtvrtek: Ve cvičení z embryologie už nepozorujeme spermie, ale přešli jsme k trvalým preparátům. Což je nuda, v mikroskopu vidíte jen 50 odstínů růžové. Ty spermie se aspoň mrskaly, ale tkáň vaječníku se mrskat nebude, to dá rozum :)

Pátek: Odpoledne odjíždím na výjezdní zasedání senátu. Trolejbus mě vyhodí uprostřed Šlapanic, kde se svým kufrem na kolečkách, legínách, riflové košili a dezorientovaným pohledem, působím jako návštěva z jiné planety. Jeden místní pán velmi rychle pochopil, že jsem tady poprvé a otázal se mě, kam že se to chystám letět. Ubezpečila jsem ho, že bohužel nikam neletím, ale jedu na zasedání. Pán mě poslal doleva ke žluté budově. Bez jeho rady bych se vydala dle mého orientačního (ne)smyslu na opačný konec Šlapanic. Ale na mou obranu, ani Ondra s GPS to nemohl najít. Po ubytování (měla jsem dilema jestli bydlet s Ondrou nebo Míšou) bylo půlhodinové zasedání a pak rautík a volná zábava :) Tam se toho člověk dozví nejvíc. Od ulomené kliky na rektorátu až po záhadu nepitné vody v Kampusu. A taky si potyká s učitelama :) Zábava a zásoby vína byly kvalitní, spát jsme šli až ve 3 ráno. V sobotu pak byly ještě přednášky o financování školy apod. Večer jsem se vrátila na byt a v neděli dospávala spánkový deficit :)

Pondělí: Kdo nebyl v kavárně Potmě, tak o hodně přišel. Je tam jakože fakt tma. Úplně tma tmoucí. Dělalo nám problém si do kávy nalít mlíko. Klobouk dolů před číšníkama, kteří to kafe dokáží uvařit i naservírovat.

Úterý: Přednáška z embryologie byla velmi vtipná. Přednášející učitel měl hlášky jako "Je to taková zvláštní populace buněk, účastní se kde čeho"  "Toto je sice na myši a toto na kočkodanovi, ale to nevadí" aneb jak udělat embryologii zábavnou :) Odpoledne mám ještě Francouzštinu pro začátečníky na Pajdě. Jestli chcete zažít naprosto chaotickou výuku, kde se mísí několik jazyků a nikdo nic nechápe, tak jste vřele vítáni. Naše skupinka má 2 erasmácké studenty (Ruska, Turek), učitelka mluví česky a francouzsky a polovina spolužáků je ze Slovenska :D Jelikož si Turek sedl vedle mě, musela jsem mu překládat z češtiny do angličtiny a z francouzštiny do angličtiny. Po dvou hodinách jsem už nevěděla, která bije :D Každopádně po 6 letech frániny na gymplu jsem v naší skupince francouzský king :D

Pátek: Na České nasednu do šaliny, kde shodou okolností jedou dvě třídy prváků. Po pěti minutách začínám doufat, že nejedou na konečnou a vysednou hned další zastávku. Po deseti minutách začínám šílet. Po 15 minutách mám chuť se nohama pověsit na horní tyčku a apaticky viset jako netopýr. Děti jeli až na konečnou. Vystresované učitelky si je několikrát přepočítaly a vydaly se se svým běsnícím stádem naštěstí už na opačnou stranu. Kdybych byla učitelka já, tak by ani jedno dítě nedojelo na konečnou :D

Sobota: S Míšou jsme objevily předmět, který si musíme rozhodně zapsat. Jmenuje se Konec světa a učí se na Fildě. Už jenom osnova je lákavá, cituji: "Zahubí lidstvo zkáza z nebes? A přežije alespoň planeta Země? Přednáška o minulých i budoucích koncích světa z pohledu astronomie. Jak souvisí zánik nazelenalých dinosaurů s ještě zelenějšími vltavíny? Co jsou reálné kosmické hrozby, se kterými je potřeba počítat? A lze se jich vůbec nějak vyvarovat, nebo je osud lidstva již nyní zpečetěn?" Myslím, že více komentářů není potřeba....

Neděle: Konečně přišla řada na mezinárodní laser game. Utvořili jsme skupinku čtyř Čechů + můj Ind a Australanka. Byla to sranda. Z arény se ozývaly hlášky "Oh, fu*k. I will kill you!" nebo "Michalo, ty krávo!" Erasmákům se to líbilo, prej půjdeme zase. Ovšem nejvíc se to líbilo Míši, která opět dostala kartičku s volným vstupem. To je tak, když po vás jede zaměstnanec laser game :D

Úterý: Úroveň francouzštiny skvěle dokumentuje holčina, která si spletla dobrý den (bonne journée) se šlehačkou (crème fouettée) a učitelka, která neví, jak se řekne Rus.

Středa: Přednášku o biostatistice máme společně s VUT. Borec z VUT, co seděl před náma, celé 3 hodiny třepal nohou, tím pádem třepal i s našima stolkama. Takže jsme si nemohly dělat poznámky (jaká smůla). Ale my jim to v úterý na hokeji spočítáme! :)

Brno bez cenzury část 1.

Pondělí: Prokličkuju kampusem mezi zmatenýma prvákama a erasmákama. Na přednášce z aplikované chemie a biochemie nás sedí 5. Zábavka na úrovni. Kecy o metodách na lokalizaci proteinů v 9 ráno je fakt chuťovka. V mezičase se pokouším dostat sopel ze svého nosu. Mám totiž smrtelnou mužskou nemoc na sedm. Závidím Míši, která ještě leží na bytě v posteli. Janča vbíhá do třídy o 30 min pozdějc. Očividně už dospala jet lag. Sára zatím ještě nefarmaří a snaží si dělat šprťácky poznámky. Prej ji to baví, haha. Naštěstí učitel nevyčerpá celý čas určený na přednášku a my stihneme konvičku čaje na Lávce. Tam už Janča se Sárou vytahují tablety a začínají sklízet, sadit, dojit a hnojit. Sára, jakožto zkušenější farmářka udílí Janči pokyny typu - Zasaď dýni! To neprodávej! Vyrob krmivo! Ano, opravdu studujeme na vysoké škole. Ve farmaření pokračují i na imunologii. Jelikož aspoň někdo by měl dávat pozor (imunologii máme u státnic), tak já vytáhnu blok a dělám poznámky. Večer stíhám ještě kávu a burčák s Lukášem a 20 min hovor s maticí. Jelikož má přes týden doma jenom taťku (všechny 3 hodné holčičky jsou v Brně) a ten jako chlap nemá pochopení pro všechny její problémy a poznatky, tak to musí říct aspoň mně.

Úterý: Šaliny mají poruchu. Na konečné jich stojí 6 a žádná nejede. Aby toho nebylo málo, 25 má nečekaně opět zpoždění. Proč já do té školy vůbec jezdím?! Na Mendláku přistoupí skupinka tří Němců. Němčina se line trolejbusem (ano, opravdu je to škaredý jazyk) a já si připadám jako zpátky ve Vídni. Vrací se mi všechny vzpomínky. Hmm, dala bych si nějakou dobrou kávu. Na embryologii dojdu trochu pozdějc, ale evidentně jsem o nic podstatného nepřišla. Jelikož rýmečka mě stále neopustila, smrkám do výkladu. Po obědě mám schůzku s docentkou ohledně bakalářky. Odcházím zavalená prací, článkama a pocitem, že mám příští měsíc odevzdat minimálně dizertační práci. Ke všemu ještě docentka odjíždí na dva a půl měsíce na polární stanici v Antarktidě, takže budu část bakalářky psát sama. Jen pevně doufám, že se z tama vrátí. Jako bonus všude potkávám prváky a budím dojem, že znám všechny přírodovědné studenty. Když ještě potkám svou Australanku, všichni už se jen smějí.
Šalinou, která se jmenuje Natálka, se přesunuju na školení v Kariérním centru. Posléze máme dámskou jízdu. Koktaily nám přinesl tak sladký číšník, že jsem jen čekala, kdy se na místě rozpustí. Po příchodu na byt mě uvítá náš nový spolubydlící prohlášením - Jsme doma sami, holky jely na burčák. Ovšem jejich návrat na byt se nedal přeslechnout. Řehot a dupání slyšela minimálně polovina baráku. Míša se vymlouvala, že za všechno může Maličká. Představa Kačky, jak lije Míši násilím burčák do krku, mě hodně pobavila.

Středa: Místo poslouchání přednášek na semináři sedím v laboratoři a pitvám myši. S rouškou přes obličej nemůžu smrkat a mlží se mi od ní brýle. Myší neubývá, chytilo se jich 50. No vlastně 49, jedna utekla a tak byl na dveřích od místnosti pro studenty nalepený nápis - Zavírat dveře, uprchlý hlodavec. Na bytě padám rovnou do postele a doufám, že se mi o myších nebude zdát.

Prváci

Konec prázdnin byl ve znamení Prvákovin. Což znamená, že já a Míša jsme měly na starost 4 termíny pro 30 přírodovědeckých prváků. Myslela jsem si, že to bude pohodička, lehárko, ale opak byl pravdou.

Na první termín jsme došly plné síly a optimismu. Program je všechny turnusy více méně stejný. První se hrají seznamovací hry, pak se jde na studijní, následuje menza a přednáška o ISu. Po přednášce začíná brněnská socializace, čili posezení v hospodě a v noci pařba v klubu. Další den procházka po Kampusu, knihovně, menze a na závěr závod city ralley. První várka prváků byla normální, i když né všichni jsou Vám prostě sympatičtí. Druhý turnus byl klid před bouří. Přece jen astrofyzici nejsou takoví pařmeni. Do toho jsem ještě odbíhala za svýma erasmáka. Tento semestr mám adoptovanou Australanku a Inda. A aby toho nebylo málo, ještě jsem byla okolnostmi a závodní radou donucena kandidovat do Akademického senátu :D Ale tak život se má přece užít :)

Nastalo pondělí, neboli první den třetího turnusu. Skupinka byla dost živá už od začátku. Po přemístění do hospody se velmi rychle aklimatizovali a piva v nich mizela závratnou rychlostí. K večeru byla nálada už tak veselá, že dva naši prváci spolu začali v rytmu tanga kroužit po hospodě. Po 10. hodině jsme se vydali vstříc pařbě v klubu, kde se měli sejít další prváci ze zbylých fakult. Už při přesunu na šalinu naše skupinka hlasitě zpívala slovenské písně. V šalině potichu pěli "Reklamu na ticho" a na České se znova rozjeli. V takovém stavu jsme se ocitli v Livinu, kde už bylo pár ostatních skupinek prváků. Filďáky jsme poznali na první pohled. Jejich vedoucí s mikinou "Revolta" se nedal přehlídnout. Naši biologové se velmi rychle vrhli na parket, kam jsme následně byly odvlečeny i my dvě. Bláhově jsme si s Míšou myslely, že pojedeme, jako předešlé dny, v 1 rozjezdem. Prváci nám zabavili kabelky a opět jsme byly odvlečeny na parket. Ostatní fakulty se postupně vytrácely, ale naše děti měly neskutečnou výdrž. Nakonec jsme z klubu musely doslova utéct, jinak bychom nestihly rozjezd ani ve 3. Ráno bylo krušné, zvlášť když máte být v 10 u Kampusu. Kupodivu všichni naši tanečníci vstali a dorazili. Po vyhodnocení city ralley nám zatleskali a my s Míšou šly padnout do postelí. Ve středu na posledním turnusu jsme byly lehce mrtvé. O to jsme byly víc překvapené, když se v hospodě najednou objevili naši biochemici z přechozího tusnusu. Prý pro velký úspěch dneska znova paříme. Dokonce jsme od nich dostaly i růže. Tomu říkám pozitivní feedback :)

Byly to sice náročné 2 týdny, ale děkuju za ně! :)

Pracovní týden

Pondělí: Vstávání mi nečiní problém. Z domu odjíždím s dostatečnou časovou rezervou, přece nepřijdu první den pozdě. Dveře od kolárky mi galantně podrží mladý muž. Být ženou je v Barumu výhoda. Po nekonečně dlouhé cestě chodbou, která je snad ještě delší než v Kampusu, se nakonec dostanu do šaten. Tam už je docela rušno, všichni jsou práce chtiví :D Přesuneme se s Justýnou na naše pracoviště, kde vyfujeme VL9 (rozuměj vytlačovací linka 9). Při šudlení strojů nepřestávám myslet, kterého chytráka napadlo natřít všechna zábradlí na žluto. Pravda, žlutá je taková velmi praktická barva do fabriky. Taky si říkám, že je dobré, čas od času dělat něco manuálně a ne jenom sedět, učit se a hledět do mikroskopu. Končíme v 13:00. Uteklo to rychle a zatím mě nic nebolí. Doma se dožadují mých čerstvých dojmů z práce a diví se, že nejdu rovnou spát. Pche, přece něco vydržím, ne?

Úterý: Už si nemyslím, že dělat manuálně byl dobrý nápad. Co bych teď dala za mikroskop nebo pitvací sadu. Světlým bodem celého dne je pauza na svačinu, kafe a oběd. V 9 jsme vyčistily vrchní patro linky. V 9:05 přichází opraváři a začínají čistit stroje vysokotlakou tryskou. Berou nás všichni čerti. Nevíme, jestli se máme hystericky smát nebo brečet. Jdeme radši na kafe. Zfetované z výparů čistícího prostředku a smradu z pneumatik se pouštíme do čistícího kola č. 2. Po příjezdu domů si lehám do lehátka na balkóně a dávám si čaj. Odpoledne se jedeme se staříkama projet po nové cyklostezce. Po cestě se stavujeme v hospodě. Číšník mi do kofoly dal dvě brčka. Neodpustím si poznámku, že by bohatě stačilo jedno nebo žádné a dvě jsou rozhodně neekologické. Chudák Země je už tak dost zahlcená odpadem http://www.theverge.com/2014/6/30/5859060/ocean-plastic-millions-of-tons-gone-missing Pán zamumlal něco o dnu země a radši odešel.

Středa: Vstávání bolí. Představa ještě tří dnů se mi moc nelíbí. Všechno mi padá z rukou a jako bonus mi spadne i řetěz na kole. Za svých 21 let jsem řetěz ještě nenahazovala. Postavím se tomu čelem, jsem přece velká holka a trocha špíny na rukou mě nezabije. Asi za 2 minuty je řetěz na svém místě. Jsem dobrá! :D Mám pocit, že o žlutém zábradlí a zelených strojích se mi bude snad i zdát. Po příjezdu domů mě taťka vytáhne ještě na brusle. Myslím, že dneska usnu hodně rychle.

Čtvrtek: Zalepené oči otvírám jen s velkým přemlouváním a mám co dělat, abych budík nevyhodila z balkónu. Apaticky procházím dlouhou chodbou. Zámek na své skříňce se snažím odemknout klíčkem od kola. Po půl hodině mě začínají bolet záda. Připadám si jak ve zpomaleném filmu. Kolemjdoucí zaměstnanci pronáší něco o našich zadcích. Ignorujeme je. Mám pocit, že špíny na strojích neubývá.

Pátek: Ráno se po bytě pohybuju se zavřenýma očima. S mamkou se srážím v koupelně. Je na tom stejně. Sedíme u snídaně a tupě zíráme. Na kolo nasedám přesně na čas. V šatně mlčíme. Nikomu se nechce. Bez protestů přijmeme přidělenou práci a už jen ze setrvačnosti utíráme stroje. Celé to završí místní údržbář, který mě zve na kávu z automatu (romantika hadr). Když kávu odmítnu, tak prej aspoň ať si jdu s ním zapálit do kuřárny. I tuto lákavou nabídku odmítnu, mám své plíce ráda.

Očima posunuju ručičky na hodinách. Jsem zralá na panáka. Aneb opět jsem se přesvědčila, že moje ruce nebyly stvořeny pro práci :)

In the end

Konečně jsme se dočkali všech známek z Vídně. Finální skóre je pět 5, dvě 4, jedna 3. Jeden předmět máme uznaný za docházku a na poslední zkoušku jsme ani nešli, protože bude někdy v průběhu prázdnin a když jsme se chtěli domluvit, jestli by to šlo udělat nějak jinak, tak nás paní v kanceláři poslala do háje (slušně řečeno). Nepomohlo ani to, když Rav (anglická erasmačka) oponovala tím, že jí letí letadlo. Po předchozích zkušenostech už jsme se ničemu nedivili. Tak jsme ještě poslední víkend zapařili, rozloučili se a v pondělí s úsměvem na rtech, písní "Coming home" a poslední dávkou vídeňského kofeinu odjeli domů.

Oba jsme se s Ondrou těšili, jak si odpočineme, ale nějak nám to nevyšlo. Ondra hned po příjezdu začal učit na letní škole a já jsem byla docentkou odvolána na odchyt hlodavců. Upřímně, když jsem nastupovala do prváku, nemyslela jsem si, že se budu brodit v gumákách okolo rybníka s miliardou komárů v zádech a pokládat pasti na myši. Ale jak říká docentka - aspoň je to zábavnější, než být pořád zavřený v laboratoři. Sranda to opravdu byla. Myslím, že na nás musel být vtipný pohled, když jsme s docentkou honily uprchlé myši po ubytovně v pláštích s rouškou na obličeji, etherem a krabicí v ruce. Ať žije věda :)

Po návratu domů jsem zjistila, že Vanesa využila mé nepřítomnosti a z mého pokoje si udělala kosmetický salon a šatnu. Můj noční stolek je plný kosmetiky, zrcadlo zašpiněné od řasenek a postel zaskládaná oblečením. Když jsme Vanči řekla, že má přece svůj vlastní pokoj, kde má taky stolek, zrcadlo a postel, bylo mi oznámeno, že v mém pokoji je lepší světlo (přitom máme pokojíčky orientované na stejnou stranu). Doporučila jsem sestře, že by to možná chtělo vytáhnout žaluzie. Načež se vyděsila mamka a řekla, že vidět Vančin bordel v pokojíku za světla by nemusela přežít a že kdyby k nám přišel nějaký zloděj, tak by si myslel, že nás už jednou vyloupili.

Další týden jsem strávila v Brně na zápisech prváků. Každý den se tam sešla různorodá skupinka lidí. Slečny byly většinou v šatech a došly s minimálně půlhodinovou rezervou. Pánové si s tím hlavu moc nelámali. Jeden týpek dokonce dojel se 40 min zpožděním na skateboardu s lahví piva v ruce. Who cares? :D Celý den byl završen tím, když se nás jedni rodičové přišli zeptat, jestli se mají jít vyfotit do ISu za syna, který je v zahraničí. Představa fotky v ISu, kde se na vás culí mamka s taťkou, mě docela pobavila.

Po týdnu na dovolené jsem stihla vypádlovat 3. místo v dračích lodích s posádkou Barumáků. Po první rozjížďce vykoumali, že asi dělám nějaký sport, když mi to tak jde :D Prej mě berou do posádky i příští rok a za odměnu můžu jít do Barumu na brigádu :D

Někdy lituju, že s sebou nemám kameru, protože některé zážitky se špatně popisují a kdybych je natočila, tak myslím, že by to byla celovečerní komedie :)

Vídeňská (de)gradace aneb jak to vidí Ondra

Servus!

ERASMUS je úplně jiný, než jsem si ho představoval, to ale zřejmě vždycky. Problémy, které jsem čekal, se neobjevily, zato se objevila spousta nečekaných záležitostí. Počínaje pofiderním informačním systémem, přes bydlení na kolejích, až po pochybný systém všeho tady ve Vídni. Nikdy by mě taky nenapadlo, že bude problém získat 20 kreditů, vzhledem k tomu, že v Brně máme běžně za semestr dvojnásobek.

Myslím, že můžeme říct, že náš pobyt by opravdu STUDIJNÍ. To jedno, nebo dvě piva, co jsme tu za celou dobu vypili, se skoro ani nepočítá, ale je pravda, že litrů kávy bylo hodně. Každopádně za něco se to stipendium utratit musí, jak zněla naše oblíbená průpovídka. Teda do té doby, než jsme se dozvěděli, že ho možná budeme muset vrátit.

Zorientovat se totiž v systému univerzity není vůbec jednoduché. Většina předmětů začíná nebo končí uprostřed semestru, jeden blokový kurz jsme měli poslední týden našeho pobytu a až do té doby o tom předmětu absolutně nic nevěděli. Z UNIVISu (obdoba ISu, i když to bych ISu dost křivdil) se nedá ani poznat jestli je předmět pro bakaláře, nebo magistry, takže se nás na několika předmětech ptali, jestli už děláme na diplomce, upozorňovali nás, že je to nejtěžší předmět, co vůbec učí, nebo že pokud jsme neměli podobný předmět dřív, nemáme šanci. Není tedy divu, že jsme potom ze zkoušky odcházeli s téměř prázdnou písemkou, přes pilné učení a procházení otázek z minulých let to u některých zkoušek bylo stylem WTF? (opravné termíny jsou tu v září v březnu a tak různě, jak se to zrovna na přednášce odhlasuje).

Je ale pravda, že předměty jsme tu měli dost zajímavé a například z Marine pollution (Meeresverschmutzung: Meeresnutzung pozn. překl.) se píle vyplatila a máme v UNIVISu i pár trojek (známky jsou tu 1-5, to jsem zvědavý, jak si s tím u nás na studijním poradí). Naopak buněčná biologie nebo genetika, které jsme už absolvovali v Brně a čekali tedy, že nebude problém na zkoušku se naučit, se ukázaly jako předměty záludné a magisterské a i přes pilné učení a vyplnění každé otázky ve zkoušce se nám po několika týdnech objevila 5. Ano po několika týdnech, to není překlep, mají tu na opravení zkoušek měsíc.

Kromě zkoušek ve Vídni jsme se ještě měli zapsané předměty v Brně. Pravda, že učení přes semestr jsme moc nedali, ale „dělat Lízala jsem musel celkem často“ (rozuměj – plnit úkoly do předmětu Zaměření a zpracování bakalářské práce, od RNDr. Pavla Lízala, Ph.D.)

Na takové věci byl celkem čas po nocích. Na kolejích jsou totiž tenké stěny a hluční sousedi. Jeden z nich „pomádovitý“ (účesem připomínal někoho z Pomády) byl dost nesympatický, ale alespoň jsme ho občas potkali. Druhého jsme za celou dobu téměř neviděli. Další vtipnou záležitostí byl „vodárka gang“ v kuchyni. Každý večer se tam totiž sešli 2 slečny (hodí se teda spíš označení 2 mandy), které kouřili vodní dýmku… jít si pak v noci do ledničky pro jogurt v pyžamu, představovalo vrátit se nasáklý vůní různého ovoce (rozuměj – smrdět kouřem).

Je ale pravda, že jsme si Vídeň až na občasné stresy užili. Byla to cenná zkušenost k nezaplacení (nebo možná k zaplacení, to se ještě uvidí). Dostali jsme se na spoustu míst, která běžný turista nenavštíví, pohostili jsme tu několik návštěv, budeme mít spoustu zajímavých zážitků, poznali jsme jiný systém, jiné prostředí, pár nových lidí (zejména Čechů) a jsme vděční, že studujeme na MU a máme IS.

Loučím se oblíbeným pozdravem našich spolubydlících: SERVUS!

Ondra

Zkoušky po Vídeňsku

Ano, už i na zkoušky ve Vídni došla řada a tak jsme ve středu společně s další asi padesátkou studentů nervózně čekali před velkou aulou na písemku z molekulární evoluce. Učitel došel, jak jinak, než se zpožděním. Důkladně nás všechny rozsadil, rozdal písemky a odešel. Nechal tam jen 2 doktorandy na hlídání. Ti svou roli brali velmi vážně a čmuchali po aule líp než komisař Rex. Opisovat se teda nedalo, což se nám moc nelíbilo. Otázky byly docela těžké. Jak mám jako vědět, jaký je genový rozdíl mezi nějakýma mořskýma houbama?! Tak jsme si  tam něco vymysleli. Na písemku jsme velkým písmem napsali - erasmus student. Jestli to zabralo, ještě nevíme, páč na opravení písemek tady mají měsíc.

Hned v pátek jsme měli další zkoušku - specifické vlastnosti buněk CNS. Učitel na začátku řekl (teda až potom, co jsme mu připomněli, že má mluvit anglicky), že zkouška je jednoduchá a ti, co už měli neurologii, tak za půl hodiny nemají co dělat. My jsme taky za půl hodiny neměli co dělat, ale ne proto, že bychom to všechno věděli, ale právě naopak, skoro nic jsme nevěděli :D Genová terapie při léčení Huntingtona mě nechává celkem chladnou. Při odevzdání jsem učitelovi vysvětlila, že jsme erasmáci, v životě jsme neurologii neměli a ta zkouška je pro nás moc těžká. Evidentně to nepomohlo, protože se nám po týdnu v Univisu objevila první 5.

Další týden byla zkouška z buněčné biologie. Bláhově jsme si mysleli, že když jsme tento předmět měli už na Masárně, bude to pro nás ve Vídni hračka. Omyl. Jenom 3 přednášky byly o vezikulárním transportu, pak o apoptóze a cytoskeletu. Všude samé proteiny p53, receptory BP1 a podobná zvěrstva. Některé informace jsme ani nevygooglili. Písemka byla z 8 otevřených otázek. Sice jsme ke každé něco napsali, ale s jakým úspěchem, to zatím nevíme. 

V pátek večer jsme ještě s Paulinou vyrazily na kolejní pařbu. Tentokrát nebyla v kuchyni na patře, ale ve velké společenské místnosti, takže bylo poněkud více místa na tančení. Alex a jeho kamarád z posilovny byli velmi družní. Oba měli dost uplé tričko a velmi krátké kraťase (jen jsem čekala, kdy jim z nich něco vypadne). Po místnosti se nosili jak pávi a vedli rádoby vtipné řeči. Chvilkami jsem přemýšlela, že mají místo mozku další sval. Borce jsme v 1 ráno opustily a zanechaly místním slečnám. Já jsem ráno vyrazila na autobus a přesunula se do Otrokovic. Oslavovali jsme mamčiny narozeniny. V neděli jsem vyrazila vstříc brněnským zkouškám.

V pondělí byla na  programu zkouška z molekulární biologie. Přečetla jsem si otázky z minulých let a doufala, že to padne. No, asi u deseti otázek jsem si byla jistá, zbytek byla sportka. A ono to vyšlo. Krásných 30 bodů a zelený IS :) V úterý jsem zahájila učení na fyziologii rostlin a Míša na obratlovce (pokud se teda zrovna neoddávala spánku). Pro zlepšení nálady jsme se odpoledne přesunuly do nové kavárny na Lesné a u mochita s nutellovýma palačinkami jsme probíraly všechno možné i nemožné, hlavně ne školu. Na bytě večer panoval trochu rozruch. Eliška udělala poslední zkouška a balila si věci, Míša sledovala film a Lívia měla střevní chřipku a lítala pořád na záchod a během noci se k ní přidala i Elis. S hrůzou jsem čekala, kdy to přijde i do našeho pokoje, ale naštěstí to k nám neproniklo a já v klidu odjela na zkoušku. Tady opět zafungovalo moje štěstí, dostali jsme kroužkovací test a poslední políčko v ISu se zazelenalo. Tímto jsme ukončila 4. semestr v Brně, teď už "jen" 7 zkoušek ve Vídni :)