Jak vrhač běžel štafetu aneb biobuchty na trati

Už ani nevím, čí to byl nápad (no vlastně vím, napadlo to Janču a já to uskutečnila), ale přihlásily jsme se na běžeckou štafetu. Sára a Míša si zamluvily úsek 4 km, na mě s Jančou zůstal delší, 6,5 km úsek. V březnu jsme začaly lehce trénovat. Já pobíhala v Otrokovicích kolem Dřevnice, Míša po cyklostezce a Janča se Sárou v Brně. Ovšem trénink v našem podání znamenal výběh 1-2x týdně, ale s přibližujícím se datem odevzdání bakalářky šel trénink stranou. Tudíž naše ambice, zcela logicky, nebyly moc velké. Pro začátek - doběhnout do tří hodin, protože pak se trať uzavírala a čipy přestaly měřit.
Nastal den D. Ráno jsme se vymódily do běžeckých oblečků, udělaly playlist do mobilu, sbalily sluchátka a šlo se. Vyfasovaly jsme čip na kotník a startovní čísla. Sára, která rozbíhala, se šla mačkat do startovního koridoru. Já s Jančou jsme vyrazily na Velodrom, kde bylo místo předávky. Za chvilku se na stadionu objevili první běžci. Stoupla jsem si do předávkového území a hledala v davu červený flek alis Sáru. Jenže běžců v červených bundách bylo děsně moc. Pak běžců začalo ubývat a mě se zmocnila panika. Co když Sára přeběhla předávku a běží dál? Naštestí se pak na oválu objevil správný červený flek, vyfasovala jsem štafetový kolík a vydala se s úsměvem na trať. Nejhorší bude prvních 6,5 km, pak už se dostanu do tempa a v cíli budu co by dup. Začala jsem z ostra a předbíhala všechny vadnoucí závodníky. Do rytmu písniček jsem se řítila ulicemi Brna jako vítr. Kopec v Pisárkách jsem svižně vyběhla a pokračovala s dalším předbíháním. Chvilkami jsem si připadala jako Keňan :D U občerstvovací stanice jsem si uzmula jeden kelímek s vodou a za mírného poklusu jsem se napila. Přece nepoběžím v pobryndané mikině, to dá rozum. U Ronda byla skupinka dětí, které si se všema chtěly nadšeně plácat. Kdybych měla ještě českou vlajku, bylo by to skoro jako na olympiádě :D Na Nových sadech začalo mírné stoupání, které v mém podání už nebylo tak svižné. Při vybíhání kopečku na Svoboďák jsem vypadala asi spíš jak po celém půlmaratonu, než po jednom úseku štafety. Ale na Svoboďáku, kde byla předávka a spoustu fandících lidí, jsem ze sebe vymačkala poslední síly a při spatření Míši jsem vykouzlila i úsměv a radostně ji předala kolík. Uf, mám to za sebou. Janča pak proběhla cílem v čase 2 hod 20 min a dokonce jsme nebyly ani poslední. Za odměnu jsme si daly mandlové latte.
Příští rok běžíme zase a budeme ještě rychlejší! :)

Jak jsme dostali ryby

Příběh, který Vám dnes bud vyprávět, se odehrál minulé léto a vlivem okolností jsem si na něj o víkendu vzpomněla.

Za sedmero horami a sedmero řekami leží Otrokovice a uprostřed krásného zeleného sídliště je i náš skromný příbytek. A v něm se na kuchyňské lince objevili 4 čerstvě chycení pstruzi. Tím v naší domácnosti, kde nejčastějším jídlem je kotleta, protože nemá žádné "želé" maso a na Vánoce jíme filé, protože kapr nám nechutná, vyvstala otázka: Kdo sakra vykuchá ty ryby? Chvilku jsme se s mamkou dívaly na ryby, pak na sebe a v tom mamka dostala skvělý nápad.

M: "Však ty ve škole pitváš myši, tak přece vykucháš i pstruhy!"
Já: "Myš není pstruh. A navíc tu nemám plášť, bez něho nepitvám!"
M: "Chmmm, ty naděláš.."
Chvilku opět hypnotizujeme ryby a mamka má další úžasný nápad.
M: "Tak se podíváme na YouTube, tam určitě bude nějaký návod."

Zadám do vyhledávače - kuchání ryby - a vyskočí spousta videí. Spustím hned první z nich. Na videu ruka v bílé gumové rukavici s obřím nožem rozřízne rybí břicho a začne z něj vyškubávat orgány. V tuto chvíli video s hlasitým Fůůůj vypínám. Tohle taky nepůjde. Vracíme se zpět do kuchyně. Třeba mezitím ryby obživly a my je půjdeme vypustit do Dřevnice. Bohužel se tak nestalo a darebáci pstruzi tam pořád leží. V této pozici nás zastihla hlava rodiny (oficiálně je to taťka, neoficiálně mamka), která se vrátila z práce.

T: "Proč na ty ryby tak zíráte?"
M: "Nevíme co s něma"
T: "A proč je Natálie nevykuchá? Však ve škole pitvá myši."
Já: "Další takový. Ryba není myš. A proč je vlastně nevykucháš ty? Však jsi kluk z dědiny."
T: "V životě jsem to nedělal a nehodlám to měnit."
M: "Ale něco s něma musíme udělat. V celku je zamrazit nemůžeme.."

A jak to s našima pstruhama nakonec dopadlo? Jako udatný hrdina a 100% klaďas se ukázal náš soused, který se kuchání velice zručně zhostil. A my jsme mu ryby od radosti nechali, protože by je u nás stejně nikdo neuvařil a ani nesnědl. Zůstáváme věrní kotletce :)

Psycholog z šaliny

Ve středu ráno v nekřesťanský čas 7:20, nadopovaná Nutellou a kávou, spěchám na šalinu. Hned ve vchodu potkám důchodkyni.

Ona: "Jdete na šalinu?"
Já: "Jo"
Ona: "Tak to máme ještě čas, jede až 7:30, jsou totiž prázdniny. Jedete do školy?"
Já: "Jo. Jinak bych ještě spala..."
Cestou na zastávku jsem podrobena výslechu ohledně školy. V šalině už paní vybaluje své rodinné historky, rozuměj rozplývá se nad vnoučatama, chválí své děti. Ze slušnosti se usmívám a uznale pokyvuji hlavou. Naštěstí za pár zastávek vystupuju. Myslím, že dopravní podnik by měl rozšířit své služby. K preventistům by měl přidat i člověka, který bude sedět, poslouchat a kývat hlavou. Něco jako ten pes do auta na palubovku. Ovšem to jsem ještě netušila, co přijde večer.

Večer jsme totiž byli domluvení s imunologama (rozuměj mí spolužáci) na pivo, potažmo čaj. Z celkového počtu 11, se nás sešlo 5, čili skoro 50% úspěšnost. Obsadili jsme celý jeden stůl v čajovně. Po pár čajích, vodní dýmce a dvou stolních hrách se něžná část osazenstva rozhodla odejít na poslední šalinu a ta více testosteronová část osazenstva se rozhodla ještě setrvat na billiard.
Jelikož Sára jela z jiné zastávky, zůstala jsem na nástupišti stát sama. Nervózně jsem podupávala podpatkem a vyhlížela šalinu. Koutkem oka jsem viděla borce, co stál vedle a sjížděl mě pohledem od shora dolů. Věnovala jsem mu pohled ve stylu - "černý pásek mám pod bundou" a v duchu popoháněla příjezd šaliny. Hurá, je tady. Radostně jsem vyhopkala schody a usadila se na sedačku k oknu. Najednou nad sebou slyším.

On: "Slečno, sedíte mi na místě."
Upřela jsem na něho nechápavý pohled. To si snad dělá srandu, ne?!
Já: "Nedal jste si sem rezervačku, tak smůla."
On: "To nevadí, tak já si sednu vedle Vás."
Rozhlídnu se. Sedaček je volných spousta.
Já: "To ani nemusíte...."
On: "Ale ne, mně se vedle Vás líbí."
V duchu doufám, že nejede na konečnou.
On: "Já stejně pojedu asi jenom 5 zastávek."
Ufff. Vytahuju z kabelky sešit se sudoku a doufám, že je to dostatečný signál mého nezájmu.
On: "Jé, vy luštíte sudoku? Moje mamka ho taky luští."
Já: "Mmmmm."
Chlap se mi čumí přes rameno.
On: "Tady bude 4" a ukazuje na jeden prázdný čtvereček.
Mé oči se zmenšují do ještě menší štěrbiny než obvykle. Kdybych byla drak, tak se mi z nosu valí hustý dým síry. Zhluboka dýchám.
On: "Víte, já jsem mamce koupil dotykový mobil a ona to na něm hraje. A taky z něho skypuje synovcům do Řecka. A to jí je už 65 roků."
Nereaguju a tvářím se jako ledová královna. Mezitím šalina přejela minimálně 7 zastávek.
Já: "Neříkal jste, že budete na 5. zastávce vystupovat?"
On: "No já šalinou moc často nejezdím, ale moje zastávka ještě nebyla."
V duchu doufám, že bude co nejdřív.
On: "A slečno, všimla jste si, že oba máme modrou bundu? To určitě bude znamení..."
Jasně, úplně znamení zvěrokruhu, kámo!!!
Já: "No to si teda nemyslím."
Jelikož se pomalu blíží konečná a chlap pořád něco mele, začínám v duchu přemítat, co všechno mám v kabelce a dá se to použít jako zbraň. Peněženka, kapesníky, pouzdro, mobil, klíčky, protokoly. Žádná sláva. Zalituju, že s sebou v kabelce nenosím kouli nebo teda aspoň pepřák. I když ta koule je fakt jistota. Naštěstí chlap vystoupil 4 zastávky před konečnou a mně se vážně ulevilo. Nebudu muset nikoho bodat klíčkama ani rychle utíkat do kopečku před barákem.

Myslím, že nastal nejvyšší čas si koupit helikoptéru. Tam mě nikdo nebude otravovat a pilotovi zakážu mluvit.

Co se vám honí hlavou?

Když sedíte v kavárně po hrozně nudném cvičení z kytek, pijete kávu a čekáte na další hrozně nudnou hodinu, honí se vám hlavou různé věci.
Že:

- musíte pokračovat v psaní bakalářky, protože  16 stránek má do 30 daleko a vedoucí vaší práce je pořád na Antarktidě.

- se už konečně musíte potkat se svým erasmákem a být na něho milá, i když to není krásný modrooký Švéd ani opálený Australan, ale malý žabožrout z Francie a ještě ke všemu studuje ekonomku.

- za 2 dny budete za zenitem. Už nikdy víc nebudete zralým ovocem do Jogobelly, ale jenom marmeládou, což vám velice škodolibě připomíná vaše spolubydlící, která už je 4 měsíce marmeláda.

- za 4 týdny je turnaj v badmintonu a vás po prvním tréninku bolí celý člověk a s největší pravděpodobností vás při prvním zápase rozdrtí vaše mladší sestra.

- musíte vypracovat otázky na státnice, které už se nechutně blíží.

- před rokem v tuto dobu jste byli ve Vídni a vaší jedinou starostí bylo, kde si dáte kávu a na jaký film se večer podíváte.

- musíte koupit kamarádce dárek k narozeninám a nemáte vůbec žádný nápad.

- už se konečně musíte potkat se všema těma lidma, co jste jim to slíbili.

- vlastně chcete jít do kina na ten nový film s Eddiem a Channingem, ale nějak to nestíháte.

- v květnu už budete teta.

- musíte podat přihlášku na magisterské studium a doufat, že vás přijmou.

- musíte začít trénovat na štafetu, protože těch 6 kilometrů za vás nikdo jiný neuběhne.

- už konečně musíte jít darovat krev.

- musíte své staré tělo opět naložit do eukalyptové sauny v Infinitu.

- by bylo dobré, dočíst knížku, která vám už měsíc leží na nočním stolku.

- musíte přestat zírat na toho hezkého týpka, co sedí u vedlejšího stolu.

- na bytě ve dřezu je hrozně moc nádobí, vy máte službu a mytí nádobí opravdu nesnášíte.

- když zapnete internet, vyskočí na vás 2 miliony zpráv s dotazama na zkoušky, předměty, erasmus, bakalářku a vy se z fleku můžete přejmenovat na Informační systém.

Ale že vlastně máte pestrý život, který vás baví :)

Jak se (ne)učit

Dojdu domů celá zničená ze cvičení. Chci se umýt a jít pokračovat v učení. Jenže moje plány jsou odpískány hned po otevření domovních dveří. Čtvery kozačky v předsíni věští návštěvu Vančiných kamarádek (rozuměj stejné puberťačky jako ségra). Bytem se line vůně parfémů a smrad cigaret. Z koupelny se ozývá smích. Představa klidného učení se rozplývá. Kontroluji situaci. Vanča a její kamarádky jsou narvané v koupelně. Jedna si vlasy žehlí, druhá vlní. Na stole je kupa malovátek. Ségra stojí před zrcadlem a nanáší si 168 vrstvu řasenky. Její řasy dosahují monstrózních rozměrů. Jen zamávat a odletět. Další kamarádka telefonuje. Očividně se snaží ukecat mamku, aby ji pustila večer do klubu. Položí telefon a radostně oznamuje, že večer se bude kalit. Mezitím se mi podaří probojovat se k umyvadlu, které je momentálně plné vlasů. Fuj. Umyju si ruce a sprchu odkládám na dobu, kdy v naší koupelně nebude kosmetický salon.

Zavřu se v pokoji. Otvírám skripta do imunologie.
Já: "Imunopatologická reakce typu I..."
Do pokoje mi vrazí Vanča, nutně potřebuje můj make-up. Se zavrčením ji ho podám.
Já: "Systémová reakce nastává, pokud se dostanou alergeny do krve senzibilizovaného jedince, může nastat až anafylaktický šok."
Do pokoje se opět přiřítí Vanča. Jsem už značně rozčilená.
Já: "Vančo, já se učím a tady není žádný kosmetický salon!"
Vanča: "Já se jen potřebuju podívat do zrcadla, jak vypadám v tomto tričku."
To že máme milion dalších zrcadel v celém bytě je jen drobný detail. Do pokoje se nahrnou Vančiny kamarádky a hodnotí její outfit. Zhluboka dýchám. Počítám do 10. Ne Natálie, mladší a slabší se nebijou.

Když se mi konečně podařilo vypakovat sestru s kamarádkama z bytu, oddychnu si. Konečně se v klidu umyju, uvařím čaj. Zasedám znova ke skriptám. Asi po 5 minutách se u sousedů nad náma spustí vrtačka. To jako vážně?!
Já: "Fragmenty C5b vytvořené působením C5-konvertáz tvoří komplex s dalšími komplementovými složkami C6, C7 a C8.
Od sousedů: "Bum, Bum!!"
Intenzita vrtání a bouchání nabírá na otáčkách. Mám pocit, že za chvilku se propadne strop a ve vzniklé díře na mě bude čučet soused. Vzdávám to a odcházím do komory, kde máme ještě 2 bedny plné vína, které zbyly ze svatby. Otevřu si lahev rulandy. Do zkoušky ještě 2 dny, proč se stresovat.

P.S. Dobře to dopadlo, IS se zelená a já mám prázdniny.

Svatba

15.1.
Po zkoušce z embryologie mi volá Petr (budoucí švagr). Chce vzít do menzy na oběd. Jedno z posledních mládeneckých jídel. V mezičase si ještě stihnu koupit černé kozačky ke kabátu a kabelku. Pak odjíždíme na byt, sbalit všechny věci. Pobíhám po bytě se závojem na hlavě a kupíme tašky na jedno místo. Po chvilce přijde Linda z práce a přidá se k nám. Věcí přibývá. Hodnou chvíli nám zabere skládání zavazadel do auta. Šaty, oblek, boty, bedny s vínem. Skoro jsem musela jet na střeše, ale nakonec jsem byla vmáčknutá  mezí víno, hry a střílecí pistolky. Cestou vystřelovaly zátky z vína a padaly na mě tašky, ale zdárně jsme dojeli až do Otrokovic. Večer se jelo pro cukroví - 13 krabic. Rovnou se to začalo krabičkovat. Po půl hodině plnění krabiček jsem cukroví nemohla ani vidět. A pro další část cukroví se mělo jet v pátek.

16.1.
Po obědě dojela Vaneska. Míra bordelu a chaosu se zvětšuje. K večeru dojela ještě svědkyně a fotograf. Bordel vrcholí, nervozita stoupá. Vaneska mě donutí nalakovat si nehty na bílo. Prej se to hodí k šatům. Zabere mi to asi půl hodiny a připadá mi, že mám bílou aspoň polovinu každého prstu. No, děláním nehtů bych se určitě neuživila. Večer si jdeme ještě sednou do hospody. Petr baví všechny přítomné svýma historkama o slabém žaludku. Některé dokonce neznala ani Linda. Předsvatební dýchánek jsme ukončili celkem brzo, přece se nebudeme opíjet už před svatbou. Petr šel spát ke kamarádovi, zbytek se na noc přesunul k nám. O půlnoci mě Petr ještě probudil telefonátem. První moment jsem si myslela, že zvoní budík. Pak jsem pochopila, že mi hraje mobil, a když jsem se pro něho natahovala z vrchní postele, málem jsem spadla dolů. Petr postrádal nabíječku na mobil. Prej mu ji mám vzít.

17.1. Den D
Ráno vstáváme v 7:00. Vanča nadává. Já z toho taky nejsem nadšená. (Poznámka: Jestli se budu někdy vdávat já, tak bude obřad nejdřív v 1 odpoledne, ještě bych pak při obřadu usnula). Všichni jsme se se zalepenýma očima sešli v kuchyni a začala bitka o koupelnu. Umývání vlasů, holení, malování, česání aneb udělej ze sebe člověka. Do toho se vždycky z někama objevil fotograf. Myslím, že některé fotky budou opravdu vtipné. Nejvíc na roztrhání byla Vanča, protože jako jediná rozumí kosmetice. Takže se pak ze všech koutů bytu ozývalo - "Kde je Vanča, potřebuju vyžehlit vlasy, namalovat obočí, půjčit řasenku, make-up". Pěknou chvilku nám taky zabralo oblíkání nevěsty. Ještě před odjezdem do kostela jsem stihla vyzvednou svatební kytku. Paní v květinářství byla zděšená, že kytku nevyzvedává ženich. Kdyby tušila, že zrovna v tu chvíli si ženich kupoval špek a rohlíky na snídani, asi by se hodně divila.

Všechny Lindiny sestry dostaly funkci - rozdávání koláčků před kostelem. Asi po 20 minutách před kostelem, mi zimou zčervenaly prsty, čímž mi vynikly bíle nalakované nehty :D (Poznámka: Když se budu vdávat, bude to na jaře nebo v létě, zmrzlá nevěsta taky není to pravé ořechové). Po obřadu ještě společná fotka a konečně přesun na oběd. Řekl někdo jídlo? Od 5 se pak začali scházet kamarádi novomanželů, takže se rozproudila zábava. Jelikož nás všichni neznali, museli jsme neustále odpovídat na otázky - Kdo jsme. Kolik těch sester Linda teda má. Jestli máme společnou mamku nebo taťku a kolik nám je roků. A jelikož jsme s Vančou měly shodou okolností obě černo-bílé šaty, tak se nás ptali, jestli jsme se tak oblekly schválně. Další otázkou, která mě vytáčela, bylo - Kdy se budu vdávat, když jsem teď na řadě. Až najdu nějaký kvalitní genetický materiál, tak klidně :D Petrovi kamarádi měli potřebu si s náma neustále nalívat panáky slivovice. Nevím, jestli za to mohly naše výstřihy nebo jejich potřeba se družit, každopádně jsme jich vypily dost. To, že Vanča bude mít teprve 16 roků nám nikdo nevěřil a Vanča panáky neodmítá. A já se přece nenechám zahanbit mladší sestrou :D Postupem času byli někteří víc a víc společensky unavení, takže debata se omezila na téma prsa a chlast. Mamka dostala několik pochval, že prej se jí všechny dcery vážně povedly.
Myslím, že svatba byla úspěšná, nohy z podpatků mě bolí ještě teď. Tak ať Vám to Lindo a Petře vydrží! :)

Vánoce

Po roce zase Vánoce a na Štědrý den u nás, jako vždycky, propuká pravý vánoční blázinec. Mamka ráno doletěla z obchodu a hned ode dveří hlásí:
M: "Ze všech balkónů už zmizely stromečky, jenom ten náš tam pořád straší!"
Taťka, nevzrušeně zvedne oči od novin, a odpovídá mamce: "Ráno v rádiu nehlásili, že by ze Zoo utekly žirafy a sežraly všechny stromečky."
Mamka zamumlá její oblíbenou hlášku (Jiné babky mají taky blbé dědky, ale až tak?) Za chvilku se taťka odhodlá k přesunutí stromečku do obýváku. Okomentoval to slovy:
T: "To teda bylo o fous, už se nám k balkónu blížily žirafy!"
Mamka jen protočí oči a dál se věnuje přípravě houbové polívky.
Jakmile je stromek ve stojanu, nastává naše chvíle (rozuměj chvíle potomstva) - zdobení stromečku. Jelikož letos s náma poprvé nebyla Linda, která vždy naší jednotce velela, byla tato funkce přidělena mně. Vaneska, ležící na pohovce, pravou rukou něco datluje do noťasu a druhou rukou likviduje cukroví. To je teda pracovní materiál. Nezbývá mi nic jiného, než zavelet.
Já: "Vančo, šup, šup, jdeme zdobit!" Reakce nulová. Zkouším to znova.
Já: "Vaneso, nebudu ten stromek zdobit sama!"
V: "Hmmm"
Asi po 5 minutách jsem Vanču, pod hrozbou fyzické likvidace, donutila odložit noťas, vstát ze sedačky a začít věšet baňky. Uf, jsem dobrá.

Odpoledne se vydáváme na tradiční procházku. Poslední 3 roky jsme chodili na dětskou mši do kostela, protože jsme na hlídáni ještě vyfasovali Štěpánka. Jelikož letos s náma nebyla ani Linda ani Štěpánek, kostel jsme vynechali. Rozhodli jsme se, že půjdeme nakrmit kačeny.
Já: "Obléct, obout a odchod"
Vanča je klasik a opět se snaží z procházky vyvléct.
V: "Mám rýmu, nikam nejdu"
Já: "Chudáčku! Nefrflej a jdeme"
Nakonec Vanča opět kapitulovala. Sice to bylo vrcholně trapné a musela mít sluchátka v uších, ale všichni jsme to ve zdraví zvládli. Ani žádná kačena se neudusila rohlíkem.

Večer u stromečku.
M: "Tak pojď Vančo rozdávat dárky."
V: "Nejdu, rozdej to ty"
Mamka rozděluje dárky, všichni je nadšeně otvírají, jen Vanča mobiluje.
M: Tak co říkáš Vančo na to tričko?"
Vanča zvedne oči od mobilu a prohodí: "Jo, pecka..."

Puberta a Vánoce jsou u nás zárukou veselých dnů :)