Po třech letech

Vůbec mi to nepřipadá jako 3 roky, kdy jsem se na Prvákovinách seznámila s Ondrou. To jsme ještě netušili, že spolu zažijeme takové dobrodružství a Míša neměla ani páru o tom, že by s těma dvěma vyplesklýma prvákama mohla být v senátu. Na první přednášce v prvním semestru bylo narváno, všichni byli nadšení, že jsou vysokoškoláci. Postupem času nadšení vyprchalo a aula už nebyla zdaleka tak plná. Tudíž své spolužáky jsem potkávala buď na laboratorních cvičeních (kde je povinná účast) nebo večer v hospodě. Se Sárou jsme si padly do oka už hned ve cvičení z Histologie, kde jsme společně šmelily testy. Na konci druhého semestru jsme se dělili do 4 směrů. Řadilo se podle průměru a počtu kreditů. Na průměr jsem už od první zkoušky nejela (dostala jsem F), tak jsem musela jet na kredity. A pokud jste nechtěli jít na směr ekotoxikologie nebo kytky, bylo potřeba hodně kreditů, tak jsme si zapsaly workshop skandinávské lidové hudby na Fildě. Rozuměj 5 kreditů (u nás na PřF je nejtěžší zkouška z chemie za 4 kredity) za víkend tancování a zpívání. Že 99% přítomných neumělo švédsky ani žádným jiným skandinávským jazykem bylo všem jedno. Takže díky fildě jsme se já, Sára a Janča dostaly na směr imunologie.

Po třetím semestru, kdy jsem zažívala infarktové stavy, když Sára s Jančou opravovaly zkoušku z chemie, jsme se s Ondrou vydali na erasmus do Vídně. O tom už bylo hodně napsáno i řečeno. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a nás Vídeň naučila se učit, chodit na přednášky, nestresovat se k vůli zkouškám, vážit si ISu a taky jsme se skamarádili s Míšou, která nás uvrtala skoro do všeho, co na univerzitě dělá. Takže jsme se ocitli v malém senátu, já vedu s Míšou Prvákoviny a Ondra je i ve velkém senátu.

Po aklimatizaci z Vídně nastal 5. semestr a s ním se vynořila bakalářka. Začalo to být hmatatelné. Celý semestr se všichni pořád ptali - Co bakalářka, kolik toho máš? Na začátku 6. semestru propukla panika a všichni začali zuřivě datlovat. Opravdu se ta darebačka bakalářka nenapsala sama. Po tom, co ji všichni za 5 minut 12 odevzdali na studijní a úspěšně složili poslední zkoušku, tak došlo na obhajoby. Někteří dodělávali prezentace ještě 10 minut před začátkem, ale komise měla hodně jídla, tak byla spokojená a my obhájili. A pak to přišlo, to, o čem všichni mluví, státnice. Důležité je, kolem sebe šířit, že jste se učili, učíte se a budete se učit. Doma jsem nemusela nic dělat, protože jsem se pochopitelně učila. Mamka mi vždycky donesla nějaké jídlo a po špičkách odešla. Míša mi udělala roládu a muffiny. Ono učit se na státnice není zas tak špatné :D V den D mi přišly SMS, jak na mě všichni myslí a jak to dobře dopadne. Míša byla nervózní za mě. Já jsem po tvrdém Vídeňském tréninku věděla, že to prostě nějak dopadne a při nejhorším si to v únoru zopakuju. Ale my jsme skvělí, úžasní a dokonalí a všichni jsme to zvládli. Tudíž máme svůj první titul a prázdniny. Teď jenom doufám, že se všichni sejdeme i na magistrovi :)

Jak vybrat dovolenou

Jako každé léto, tak i to letošní narážíme na stále se opakující problém - Kam pojedeme letos na dovolenou? Rozuměj, Vaneska je stále v pubertální věku (i když zbytek rodiny z posledních sil doufá, že už se to brzo změní) a tudíž dovolená v Česku odpadá (je to v žebříčku trapnosti na nejvyšších příčkách). Takže se dostáváme k dovolené u moře. Tady se ovšem požadavky členů rodiny velice různí. Vaneska do hotelu bez bazénu nejede (sice jedeme na dovolenou k moři, ale ona je nejspokojenější u bazénu....). Já zase nikam nejedu autobusem. Představa několika hodin sedění v autobusu mě děsí. Tudíž se dožaduju letecké dopravy na místo. Mamka má z letadel zase strach, tudíž preferuje autobus a nejradši by jela někam do Evropy, Afriku zamítá. Taťkovi je to docela jedno, jen by uvítal minimálně polopenzi, nejlíp all inclusive.

Hledání vhodného zájezdu pak probíhá následovně. Já s Vančou hledáme místo podle našich představ, čili hotelový komplex s obřím bazénem a leteckou dopravou. Mamka hledá Řecko a Itálii autobusem. Taťka chodí do práce a sem tam vykřikne něco ve stylu - Poletíme na Seychely, tam bych se chtěl podívat. Na to mu mamka odpoví, že na to by musel udělat hodně přesčasů. Postupně už jsme letěli do Tunisu, Maroka, Egyptu, Turecka, Itálie, Řecka, Černé Hory. Ovšem vždycky jsme narazili na problém - špatné datum, odlet z Prahy, pláž moc daleko od hotelu, špatné recenze.

Kam letos poletíme/pojedeme je zatím velká neznámá. Někdo bude muset odstoupit z požadavků nebo taky zůstaneme v Otrokovicích a lehneme si na Štěrkáč. K obědu si dáme pizzu od Zvona, k tomu frappe a jako sladkou tečku cukrovou vatu. Pro zpestření programu si zajdeme na šlapadla nebo na tobogán. Večer si sbalíme deku a na kolech odjedeme domů. Zatím to vypadá na ten Štěrkáč.

Nečekaní návštěvníci

Už se několikrát stalo, že k nám do bytu otevřenou ventilačkou vletěl pták. Poprvé to byl vrabec, který vletěl do obyváku a nikým nepozorován se usadil za pohovkou. Jeho idylka skončila ve chvíli, kdy došla babička s Bedřichem (rozuměj rozmazlený vořech, který se oficiálně jmenuje Béďa, ale my mu drsňácky říkáme Bedřich). Bedřich, ač jindy jeví zájem jenom o jídlo, se s mohutným štěkotem vrhl do obyváku k sedačce. Vystrašený vrabec začal lítat a narážet do okna. Bedřich stěkal, vrabec vyplašeně lítal. V tomto okamžiku se přiřítily do obyváku mamka s babičkou. Mamka se začala bát o své pěstované kvítka na okně, aby je vrabec neponičil a babička o psa, protože ten na takový atletický výkon není zvyklý. Mamka se rozhodla jednat a dovlekla do obyváku taťku, aby nezvaného opeřence vykázal z bytu. Taťka seřval Bedřicha, ať se uklidní, otevřel okno a pták vyletěl.

Podruhé ptáka v obyváku odhalila mamka, když došla v 5 ráno ze třídního srazu. Vzniklou situaci se opět rozhodla řešit povoláním už zkušeného ornitologa (rozuměj taťku), který ovšem spal. Ale to pro mamku nebyla překážka a probudila taťku se slovy "Jarku, Jarku vstávej, v obyváku lítá pták!". Taťka, celý rozspalý, se podíval na mamku, na hodiny, zpátky na mamku a celou situaci komentoval "Pane bože, ty vypadáš..." Otočil se na druhý bok a hodlal pokračovat ve spaní. Jenže mamka trvala na nápravě dané situace a dožadovala se vyhození opeřence. Taťka byl teda násilím dovlečený do obyváku, kde zjistil, že tam opravdu poletuje zmatený pták, otevřel okno a vyhnal ho ven.

Třetí situace, nastala včera a shodou okolností byla opět mamka na třídním srazu. Tentokrát si pták vybral Vančin pokojík, kde jsem ho objevil já, když jsem šla Míši otevřít vchodové dveře. Tak jsme my dvě bioložky stály před zavřenýma dveřma pokojíku a spřádaly plány na odchyt. Můj nápad, že bychom ptáka mohly nechat v pokojíku do doby, než se vrátí mamka neprošel, tak jsme se tedy odhodlaně vrhly do pokoje (rozuměj hrál se hokej a nechtěly jsme o nic přijít). Pták zuřivě kroužil po pokoji a narážel do zdí. Míša začala oddělávat květináče z okna, já jsem odhrnula záclonu, otevřela okno a čekaly jsme, co pták. Ten ještě párkrát narazil do vedlejšího okna a pak se za našeho potlesku konečně trefil do otevřené půlky a odletěl. Konečně, můžeme jít na hokej.

Tak si říkám, neměla jsem jít studovat spíš ornitologii než imunologii? :D

                                                             S Bedřichem

Jak vrhač běžel štafetu aneb biobuchty na trati

Už ani nevím, čí to byl nápad (no vlastně vím, napadlo to Janču a já to uskutečnila), ale přihlásily jsme se na běžeckou štafetu. Sára a Míša si zamluvily úsek 4 km, na mě s Jančou zůstal delší, 6,5 km úsek. V březnu jsme začaly lehce trénovat. Já pobíhala v Otrokovicích kolem Dřevnice, Míša po cyklostezce a Janča se Sárou v Brně. Ovšem trénink v našem podání znamenal výběh 1-2x týdně, ale s přibližujícím se datem odevzdání bakalářky šel trénink stranou. Tudíž naše ambice, zcela logicky, nebyly moc velké. Pro začátek - doběhnout do tří hodin, protože pak se trať uzavírala a čipy přestaly měřit.
Nastal den D. Ráno jsme se vymódily do běžeckých oblečků, udělaly playlist do mobilu, sbalily sluchátka a šlo se. Vyfasovaly jsme čip na kotník a startovní čísla. Sára, která rozbíhala, se šla mačkat do startovního koridoru. Já s Jančou jsme vyrazily na Velodrom, kde bylo místo předávky. Za chvilku se na stadionu objevili první běžci. Stoupla jsem si do předávkového území a hledala v davu červený flek alis Sáru. Jenže běžců v červených bundách bylo děsně moc. Pak běžců začalo ubývat a mě se zmocnila panika. Co když Sára přeběhla předávku a běží dál? Naštestí se pak na oválu objevil správný červený flek, vyfasovala jsem štafetový kolík a vydala se s úsměvem na trať. Nejhorší bude prvních 6,5 km, pak už se dostanu do tempa a v cíli budu co by dup. Začala jsem z ostra a předbíhala všechny vadnoucí závodníky. Do rytmu písniček jsem se řítila ulicemi Brna jako vítr. Kopec v Pisárkách jsem svižně vyběhla a pokračovala s dalším předbíháním. Chvilkami jsem si připadala jako Keňan :D U občerstvovací stanice jsem si uzmula jeden kelímek s vodou a za mírného poklusu jsem se napila. Přece nepoběžím v pobryndané mikině, to dá rozum. U Ronda byla skupinka dětí, které si se všema chtěly nadšeně plácat. Kdybych měla ještě českou vlajku, bylo by to skoro jako na olympiádě :D Na Nových sadech začalo mírné stoupání, které v mém podání už nebylo tak svižné. Při vybíhání kopečku na Svoboďák jsem vypadala asi spíš jak po celém půlmaratonu, než po jednom úseku štafety. Ale na Svoboďáku, kde byla předávka a spoustu fandících lidí, jsem ze sebe vymačkala poslední síly a při spatření Míši jsem vykouzlila i úsměv a radostně ji předala kolík. Uf, mám to za sebou. Janča pak proběhla cílem v čase 2 hod 20 min a dokonce jsme nebyly ani poslední. Za odměnu jsme si daly mandlové latte.
Příští rok běžíme zase a budeme ještě rychlejší! :)

Jak jsme dostali ryby

Příběh, který Vám dnes bud vyprávět, se odehrál minulé léto a vlivem okolností jsem si na něj o víkendu vzpomněla.

Za sedmero horami a sedmero řekami leží Otrokovice a uprostřed krásného zeleného sídliště je i náš skromný příbytek. A v něm se na kuchyňské lince objevili 4 čerstvě chycení pstruzi. Tím v naší domácnosti, kde nejčastějším jídlem je kotleta, protože nemá žádné "želé" maso a na Vánoce jíme filé, protože kapr nám nechutná, vyvstala otázka: Kdo sakra vykuchá ty ryby? Chvilku jsme se s mamkou dívaly na ryby, pak na sebe a v tom mamka dostala skvělý nápad.

M: "Však ty ve škole pitváš myši, tak přece vykucháš i pstruhy!"
Já: "Myš není pstruh. A navíc tu nemám plášť, bez něho nepitvám!"
M: "Chmmm, ty naděláš.."
Chvilku opět hypnotizujeme ryby a mamka má další úžasný nápad.
M: "Tak se podíváme na YouTube, tam určitě bude nějaký návod."

Zadám do vyhledávače - kuchání ryby - a vyskočí spousta videí. Spustím hned první z nich. Na videu ruka v bílé gumové rukavici s obřím nožem rozřízne rybí břicho a začne z něj vyškubávat orgány. V tuto chvíli video s hlasitým Fůůůj vypínám. Tohle taky nepůjde. Vracíme se zpět do kuchyně. Třeba mezitím ryby obživly a my je půjdeme vypustit do Dřevnice. Bohužel se tak nestalo a darebáci pstruzi tam pořád leží. V této pozici nás zastihla hlava rodiny (oficiálně je to taťka, neoficiálně mamka), která se vrátila z práce.

T: "Proč na ty ryby tak zíráte?"
M: "Nevíme co s něma"
T: "A proč je Natálie nevykuchá? Však ve škole pitvá myši."
Já: "Další takový. Ryba není myš. A proč je vlastně nevykucháš ty? Však jsi kluk z dědiny."
T: "V životě jsem to nedělal a nehodlám to měnit."
M: "Ale něco s něma musíme udělat. V celku je zamrazit nemůžeme.."

A jak to s našima pstruhama nakonec dopadlo? Jako udatný hrdina a 100% klaďas se ukázal náš soused, který se kuchání velice zručně zhostil. A my jsme mu ryby od radosti nechali, protože by je u nás stejně nikdo neuvařil a ani nesnědl. Zůstáváme věrní kotletce :)

Psycholog z šaliny

Ve středu ráno v nekřesťanský čas 7:20, nadopovaná Nutellou a kávou, spěchám na šalinu. Hned ve vchodu potkám důchodkyni.

Ona: "Jdete na šalinu?"
Já: "Jo"
Ona: "Tak to máme ještě čas, jede až 7:30, jsou totiž prázdniny. Jedete do školy?"
Já: "Jo. Jinak bych ještě spala..."
Cestou na zastávku jsem podrobena výslechu ohledně školy. V šalině už paní vybaluje své rodinné historky, rozuměj rozplývá se nad vnoučatama, chválí své děti. Ze slušnosti se usmívám a uznale pokyvuji hlavou. Naštěstí za pár zastávek vystupuju. Myslím, že dopravní podnik by měl rozšířit své služby. K preventistům by měl přidat i člověka, který bude sedět, poslouchat a kývat hlavou. Něco jako ten pes do auta na palubovku. Ovšem to jsem ještě netušila, co přijde večer.

Večer jsme totiž byli domluvení s imunologama (rozuměj mí spolužáci) na pivo, potažmo čaj. Z celkového počtu 11, se nás sešlo 5, čili skoro 50% úspěšnost. Obsadili jsme celý jeden stůl v čajovně. Po pár čajích, vodní dýmce a dvou stolních hrách se něžná část osazenstva rozhodla odejít na poslední šalinu a ta více testosteronová část osazenstva se rozhodla ještě setrvat na billiard.
Jelikož Sára jela z jiné zastávky, zůstala jsem na nástupišti stát sama. Nervózně jsem podupávala podpatkem a vyhlížela šalinu. Koutkem oka jsem viděla borce, co stál vedle a sjížděl mě pohledem od shora dolů. Věnovala jsem mu pohled ve stylu - "černý pásek mám pod bundou" a v duchu popoháněla příjezd šaliny. Hurá, je tady. Radostně jsem vyhopkala schody a usadila se na sedačku k oknu. Najednou nad sebou slyším.

On: "Slečno, sedíte mi na místě."
Upřela jsem na něho nechápavý pohled. To si snad dělá srandu, ne?!
Já: "Nedal jste si sem rezervačku, tak smůla."
On: "To nevadí, tak já si sednu vedle Vás."
Rozhlídnu se. Sedaček je volných spousta.
Já: "To ani nemusíte...."
On: "Ale ne, mně se vedle Vás líbí."
V duchu doufám, že nejede na konečnou.
On: "Já stejně pojedu asi jenom 5 zastávek."
Ufff. Vytahuju z kabelky sešit se sudoku a doufám, že je to dostatečný signál mého nezájmu.
On: "Jé, vy luštíte sudoku? Moje mamka ho taky luští."
Já: "Mmmmm."
Chlap se mi čumí přes rameno.
On: "Tady bude 4" a ukazuje na jeden prázdný čtvereček.
Mé oči se zmenšují do ještě menší štěrbiny než obvykle. Kdybych byla drak, tak se mi z nosu valí hustý dým síry. Zhluboka dýchám.
On: "Víte, já jsem mamce koupil dotykový mobil a ona to na něm hraje. A taky z něho skypuje synovcům do Řecka. A to jí je už 65 roků."
Nereaguju a tvářím se jako ledová královna. Mezitím šalina přejela minimálně 7 zastávek.
Já: "Neříkal jste, že budete na 5. zastávce vystupovat?"
On: "No já šalinou moc často nejezdím, ale moje zastávka ještě nebyla."
V duchu doufám, že bude co nejdřív.
On: "A slečno, všimla jste si, že oba máme modrou bundu? To určitě bude znamení..."
Jasně, úplně znamení zvěrokruhu, kámo!!!
Já: "No to si teda nemyslím."
Jelikož se pomalu blíží konečná a chlap pořád něco mele, začínám v duchu přemítat, co všechno mám v kabelce a dá se to použít jako zbraň. Peněženka, kapesníky, pouzdro, mobil, klíčky, protokoly. Žádná sláva. Zalituju, že s sebou v kabelce nenosím kouli nebo teda aspoň pepřák. I když ta koule je fakt jistota. Naštěstí chlap vystoupil 4 zastávky před konečnou a mně se vážně ulevilo. Nebudu muset nikoho bodat klíčkama ani rychle utíkat do kopečku před barákem.

Myslím, že nastal nejvyšší čas si koupit helikoptéru. Tam mě nikdo nebude otravovat a pilotovi zakážu mluvit.

Co se vám honí hlavou?

Když sedíte v kavárně po hrozně nudném cvičení z kytek, pijete kávu a čekáte na další hrozně nudnou hodinu, honí se vám hlavou různé věci.
Že:

- musíte pokračovat v psaní bakalářky, protože  16 stránek má do 30 daleko a vedoucí vaší práce je pořád na Antarktidě.

- se už konečně musíte potkat se svým erasmákem a být na něho milá, i když to není krásný modrooký Švéd ani opálený Australan, ale malý žabožrout z Francie a ještě ke všemu studuje ekonomku.

- za 2 dny budete za zenitem. Už nikdy víc nebudete zralým ovocem do Jogobelly, ale jenom marmeládou, což vám velice škodolibě připomíná vaše spolubydlící, která už je 4 měsíce marmeláda.

- za 4 týdny je turnaj v badmintonu a vás po prvním tréninku bolí celý člověk a s největší pravděpodobností vás při prvním zápase rozdrtí vaše mladší sestra.

- musíte vypracovat otázky na státnice, které už se nechutně blíží.

- před rokem v tuto dobu jste byli ve Vídni a vaší jedinou starostí bylo, kde si dáte kávu a na jaký film se večer podíváte.

- musíte koupit kamarádce dárek k narozeninám a nemáte vůbec žádný nápad.

- už se konečně musíte potkat se všema těma lidma, co jste jim to slíbili.

- vlastně chcete jít do kina na ten nový film s Eddiem a Channingem, ale nějak to nestíháte.

- v květnu už budete teta.

- musíte podat přihlášku na magisterské studium a doufat, že vás přijmou.

- musíte začít trénovat na štafetu, protože těch 6 kilometrů za vás nikdo jiný neuběhne.

- už konečně musíte jít darovat krev.

- musíte své staré tělo opět naložit do eukalyptové sauny v Infinitu.

- by bylo dobré, dočíst knížku, která vám už měsíc leží na nočním stolku.

- musíte přestat zírat na toho hezkého týpka, co sedí u vedlejšího stolu.

- na bytě ve dřezu je hrozně moc nádobí, vy máte službu a mytí nádobí opravdu nesnášíte.

- když zapnete internet, vyskočí na vás 2 miliony zpráv s dotazama na zkoušky, předměty, erasmus, bakalářku a vy se z fleku můžete přejmenovat na Informační systém.

Ale že vlastně máte pestrý život, který vás baví :)