První školní den aneb back to school

Jelikož můj strýček odjel pryč a Štěpánek zrovna nastupuje do první třídy, byla jsem povolána do akce já, abych strýčka zastoupila. Ráno jsem vstala už v 7 hodin (během prázdnin pro mě nemyslitelná věc, no vlastně i přes semestr mi to moc nejde) a jala jsem se ze sebe dělat člověka, abych nedělala bratránkovi první den ve škole ostudu. Když už jsem vzdáleně připomínala člověka, opustila jsem koupelnu a začala se přehrabovat ve skříni s oblečením. Co se nosí první den do školy, když tam nejdete jako student? Míša mi doporučila, ať si vezmu něco bez výstřihu, jinak by se tatínci nemohli soustředit na své ratolesti. Naopak Radek psal, ať si výstřih vezmu, že to tatínci určitě ocení. Hm. Zvolila jsem nakonec zlatou střední cestu, tričko s výstřihem tak akorát, kraťase a boty na podpatku. Ještě foťák a šla jsem čekat před školu, kterou jsem před 9 lety (fakt to letí) opustila a od té doby tam nebyla.

Před školou už byla hromada rodičů a dětí. Všichni se hromadně fotili. Fotka s maminkou, tatínkem, babičkou, bráchou, selfíčko. Holčičky s aktovkou Hello Kitty, kluci s autama nebo dinosaurama. U vchodu do školy už stál zástup lidí a vítal prváčky. Zaradovala jsem se. Třeba dostaneme welcome drink. Chm, nedostali jsme žádný drink, ale každého prváka se ujal deváťák a skupinku odvedl do společenské místnosti, kde už byla snad půlka Otrokovic. Deváťáci vypadali dost otráveně. Já jsem v ten moment byla ráda za své erasmáky (můj šikovný modrooký Švéd doletí už v neděli, yahooo). Po představení snad celého učitelského sboru včetně školní psycholožky následovalo vystoupení kouzelníka. To za nás teda nebylo. Pak se šlo konečně do tříd. Děti se nadšeně vrhly k lavicím, kde měly nachystanou hromadu věcí. Rodiče a ostatní příbuzenstvo (kterých bylo víc než prvňáčků) se vmáčklo do zadní části třídy a opět začali zuřivě fotit. Dítě u lavice, v lavici, se spolužákem, s pouzdrem, s notýskem, s učitelkou. Jako poslední do třídy přišla holčička a jediné volné místo bylo vedle chlapečka. Holčička si tam sedla, což se chlapečkovi vůbec nelíbilo. První ji zkoušel z tama dostat lží, že je to místo pro kamaráda, což jeho maminka negovala. Když viděl, že to nepomáhá, vstal ze svého místa a řekl, že s ní rozhodně sedět nebude. Holčička se tvářila vyděšeně, chlapeček naštvaně. V duchu jsem si říkala, že chlapeček za pár roků bude rád, když si vedle něho bude chtít sednou nějaké holka, ale teď to nedokázal náležitě ocenit. Celou situaci zachránila učitelka, která chlapečkovi vysvětlila, že zítra se udělá zasedací pořádek a on si bude moct vybrat svého souseda. A pak už se jen mluvilo a mluvilo. Ředitelka, zástupci města Otrokovice, vedoucí družiny, učitelka. 3 miliony pokynů, přání, dotazů. Dětem pořád něco padalo z lavic a bavili se mezi sebou. Uf, teď by se ten welcome drink fakt hodil. Ještě přidělení skříněk (ty za nás taky nebyly), vystání fronty na čip do jídelny a rychle domů.

Další takovou akci absolvuji znova nejdřív za 15 let a welcome drink si vezmu z domu :)

Prsa

Věčné téma. Kdekoliv, kdykoliv, s kýmkoliv. Stane se to asi ve 13ti letech, kdy Vám narostou prsa. Od té doby se toho prostě nezbavíte. Obzvlášť, když to máte v genech. Nejde to zamaskovat. Ani zimní bunda nepomáhá (odzkoušeno). Prostě tam pořád jsou a ať si na sebe oblečete cokoliv, jdou vidět. Je jedno, jak se jmenujete, pro ostatní budete - ta prsatá. Ženy s malýma prsama Vám budou závidět a toužebně vyjadřovat přání mít konečně taky něco do výstřihu. Zatímco vy zase závidíte těm, co mají malá prsa. Chlapi se jim dívají do očí, zatímco barvu Vašich očí nikdo nezná (u mě je to možná i z části tím, že mám oči dost malé :D). Nemusí na sport nosit dvě podprsenky, ale Vy máte strach jít běhat i se dvěma, protože i přes to hrozí reálná šance vymlácení zubů. Můžou nosit košile, ale Vy žádnou přes prsa nezapnete a když už jo, tak při sebemenším nádechu odletí knoflík nebo se k tomu velmi rychle schyluje. Můžou spát na břichu, což je u Vás skoro nereálná poloha, pokud nechcete mít z prsou placku. Taky můžou jet na kole po cyklostezce, aniž by se za nimi vytvořila kupa popadaných chlapů, kteří se tak otáčeli, až to nevybrali.

A hlavně neustále musíte poslouchat rádoby vtipné poznámky od chlapů.
On: "Máš hezké tričko...." Přeloženo - slintá Vám do výstřihu a o barvě trička nemá ani zdání. Tady jde hlavně o prsa. Řekl někdo prsa?!

On: "Však tu záchrannou vestu si nemusíš dávat, máš vlastní..." Přeloženo - nedávej si tu vestu, chci vidět prsa. Fyzikální okénko - i s velkýma prsama se dá utopit, opravdu neplní funkci záchranné vesty.

On: "Však máš velkou kapacitu plic..." Přeloženo - Prsaaaaaaa. Biologické okénko - velikost prsou nemá vliv na vitální kapacitu plic.

On: "Kolikátky to jsou? Můžu si šáhnout?" Nepomáhá ani tričko Dívej se mi do očí (odzkoušeno)

On: "A to jsou jako tvoje?" Ne asi, cizí.

On: "Ty tvoje přednosti, ty jsou..." I kdybych byla trojnásobná olympijská vítězka, vždycky to budou prsa.

Když toto slýcháte v různých variantách už 9 let, nedivte se, že se tomu už nesměju. Zkuste vymyslet něco nového, originálního. Třeba i bez prsou :)

Berounka

Letos jsme se opět vydali na vodu. Tentokrát padla volba na Berounku. Prý je to volej (rozuměj voda, která neteče), ale s krásnou okolní krajinou. Z Otrokovic vyjela naše pětičlenná skupinka směr Praha, kde měla přisednou do pendolína Brněnská skupinka. Už po cestě do Prahy padla flaška mandlového rumu. Játra se prej musí nachystat. V Praze se k nám brňáci nepřipojili, protože ČD měli (nečekaně) zpoždění a pendolíno nečeká. Což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet, protože jsme neznali cestu do kempu. V Chrástu (naše konečná stanice) jsme se vydali po modré značce, doufaje, že dojdeme do kempu. Začalo drobně pršet a Otto začal frflat, že ho řeže batoh do zad a kdy už tam budeme. Asi jsme museli vypadat dost ztraceně, protože když nás viděla paní, která projížděla autem okolo naší skupinky, zastavila a vzala nám batohy. Prý je doveze do kempu. My jsme se teda bez zátěže vydali směrem, kde měl být kemp. Když jsme šli prašnou polní cestou a nikde jsme neviděli ani známku vody, nebylo to moc veselé. Na náladě nepřidával ani fakt, že možná, když dojdeme do kempu, nebude tam ta hodná paní, co nám vezla batohy a my budeme bez věcí. Ale naštěstí jsme kemp našli a dokonce už jsme tam měli i batohy, jupí. Za chvilku dorazila i zbylá část skupiny a my byli kompletní v počtu 18 lidí. Šlo se na prvního čerta do hospody. Ráno jsme se nalodili. Sice naše loď měla lehčí rozepři o tom, kdo bude zadák, ale nakonec jsem si tento post obhájila já a Oťák dělal háčka.

Berounka je vážně hrozný volej a když ještě fouká protivítr, tak loď nepluje dopředu, ale dozadu. Místy bylo málo vody, místy hodně. Když se na obzoru objevily první peřeje, všichni zajásali. Úsek, kde teče voda. Jedeme, jedeme a najednou se loď před náma zasekne na kameni. Já už loď nestihnu natočit bokem, vjedeme na kámen.
Otto: "Pozor, šutr!"
Já: "Jsem si všimla...."
Otto: "Teče nám do lodi voda"
Já: "Pádluj, musíme z toho šutru pryč!"
Jenže vody bylo v lodi už tak moc, že pomalu klesala ke dnu a my z ní vylezli. Ottu nezajímalo, že se nám potopila loď, ale jediné, o co jevil zájem byla krabička cigaret, z které teď kapala voda....
Po prvním dnu naše skupinka zaznamenala 4 cvaky a to hlavně díky lodi, která páchala zlo aneb otcové Štěpa a Dejf si užívali bez manželek.

Druhý den jsem Oťáka vyměnila za Dejva a sedla jsem si na háčka. Dejf se mě pokoušel vrátit do tréninku a tak jsme si dávali extra úseky proti proudu. V hospodě, kde jsme zastavili na občerstvení se za vypité množství panáků dávaly dárky. Vybrali jsme si pirátskou vlajku a tu jsme si připevnili do naší lodě. Zlo se veřejně odhalilo a začalo konat. Den skončil pěti cvaky a několika opilcema, kteří se vesele družili s cizíma posádkama a pili všechno, co jim bylo nabídnuto. Jeden náš člen dokonce nakrmil i rybičky.

Třetí a zároveň poslední plavební den jsem se přesunula na háčka do lodě za Petrem. Utvořili jsme švagroidní posádku. Pádlujeme a na obzoru opět peřeje. Když už jsme je měli skoro přejeté, najednou jsme se převrátili. Vypadla jsem z lodě, která mě pod sebou ještě pár metrů táhla. Při té příležitosti mi uplavaly brýle (doufám, že je teď nosí aspoň nějaký sumec). Když jsem se vzpamatovala, začala jsem ohledávat své značně potlučené tělo. Koleno bylo roztrhlé až na kost a teklo z něj hrozně moc krve. Zbytek těla se zdál být kompletní. Po ošetření (děkuji Pavlínce a Hance) jsme dopádlovali do nejbližšího kempu. K životu se mi probouzely potlučené části těla. V kempu naštěstí byla paní, která měla cestu do Rakovníku, kde je nejbližší nemocnice s úrazovkou, tak nás tam zavezla. V ordinaci seděl doktor, který vypadal, že je mu tak 20 let a jeho level otrávenosti byl nejmíň na zlatého bludišťáka. Být v sobotu v práci a ještě tam i chodí pacienti, opruz. Doktor se podíval na mě, pak na koleno a komentoval to slovy - "To není zas tak hrozné" a vypadal, že mi dá šití s sebou a pošle mě s tím do kempu, ať si to zašiju sama. Ale nakonec se otráveně zvedl a poručil mi, ať si jdu lehnout do vedlejší místnosti. Poslušně jsem si lehla. Doktor si začal pomalu natahovat rukavice. Přečetl si nápis na mém tričku (Dívej se mi do očí) a začal se mi hrabat v kolenu.
Doktor: "Bude to štípat"
Já: "V pohodě"
No, moc v pohodě to nebylo. Štípalo to pekelně.
Doktor: "Teď to 2x píchne"
Já: "Chmgh"
Píchnutí anestetika jsem přes bolest od dezinfekce vůbec necítila. Doktor udělal 3 stehy a otráveně odešel. Ještě mě poslal pro jistotu na rentgen. Koleno mám prej v cajku, za 10 dní vytahování stehů. Do kempu, kde jsem měli sraz se zbytkem, jsme se dostaly taxíkem. Řidič byl poměrně zmatený, ale na místo určení nás dovezl. Na oslavu úspěšné operace jsme si s Hankou daly pivo (děkuji za doprovod) a čekaly, než se na obzoru objeví naše lodě. Návrat to byl velkolepý, hodný válečného veterána. Vrátila jsem se na háka k Petrovi a doporučila jsem mu, aby mě už nevyklopil, jinak bude celý další týden bez oběda a večeře. Celý zmožení jsme pak dopádlovali do cílového kempu, kde nebyly sprchy a místo záchodů jen kadiboudy. Dámská část osazenstva vyjádřila svou nelibost, ale bylo to prd platné. Zapadli jsme do nejbližší hospody, dali si jídlo a čerta a uzavřeli rekordní vodu s počtem 12 cvaků, třema stehama, několika modřinami a utopenými brýlemi. Ale jinak to bylo fajn :)

Jak jsme cestovali do Luhačovic

Pokud se rozhodnete cestovat s ČD, budete mít určitě o zábavu postaráno. Náš příběh začal na nádraží v Otrokovicích, kdy jsme si koupili lístek do Luhačovic. Náš rychlík měl zpoždění jen 10 min, za což jsme mohli být rádi, protože ECčko mělo zpoždění 90 min a další rychlík 60 min. Nasedli jsme a jako vždycky, když jedeme s mamkou a Naďou jsme se pořád něčemu smáli, tak jsme si ani nevšimli, že jsme zastavili v Huštěnovicích. Když jsme tam stáli asi už 10 min a nic se nedělo, vykoukla mamka z okýnka a zeptala se průvodčího, který šel okolo, co se jako děje. Prej už dál nepojedeme a máme si vystoupit. Z vlaku se ozvalo nesouhlasné bručení a lidi se začali drát z vlaku. Když jsme vystoupili na nástupiště, zrovna se z vedlejšího vagónu vyřítil hrozně vzteklý chlap, vykřikoval něco v tom smyslu, že se na ČD může vy* a že jsou to ču*. Nabral směr nejbližší průvodčí a ječel na něho, co tady jako v takové pr* má dělat a proč jako nejedeme dál. Vypadal u toho dost nebezpečně a kdybych já byla na místě průvodčího, strachy bych zalezla pod vlak.

Když jsme došli před nádraží, stála tam skupina asi už 200 lidí. Byli tam už 3 hodiny. Zařadili jsme se do skupiny. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Naše matice vyrazily směr přepážka, ručně stručně vysvětlit paní, že tady nehodláme dlouho stát, ať s tím něco udělá. My jsme zatím začali pozorovat lidi okolo. Vedle nás stáli borci, co se bavili anglicky. Před něma stál nabouchaný týpek s mikinou, na které bylo napsáno Bandit Pi*o a slečna v šatech a kufrem na kolečkách. Skupinka, co stála nejblíž kolejím, vypadala, že už má něco vypito. Na důkaz toho vytáhli flašku rumu a čekání jim očividně nevadilo. Další skupinka trosečníků byla tvořena asi 10 lidma, kteří byli od hlavy až k patě navlečení v riflových oblečcích. Aby si čekání zpříjemnili, jali se zpívat písně. Začali Čechomorem a skončili u Kozla. Vzteklý chlap z našeho vlaku s někým telefonoval a vykřikoval - Ku* jsem v nějaké díře, myslím v Hulíně a nic nejede pi*. Do toho všeho se mezi lidma proplétal místní toulavý pes.

Asi po 15 min se ozvalo nádražní hlášení. Nebylo tom vůbec rozumět, tak se všichni nahrnuli na nástupiště, obklíčili chudáky průvodčí a dožadovali se nejnovějších informací. Údajně by měl konečně vyjet nějaký vlak. V tom ale někdo zavolal, že dojel autobus. Všichni se obrátili a hrnuli se před nádraží, kde opravdu stál autobus. Dav zajásal a začal se rvát do autobusu. Čekáme, než se všichni nasoukají dovnitř, když v tom vidím mamku, jak zvedá starého pána ze země. Pán se nemohl udržet na nohách, ale dožadoval se dovedení do autobusu. A tak mamka ještě s jednou paní táhly dědu po schodech do autobusu. Vytáhly ho první 2 schodky k sedačce řidiče, na kterou ho i usadily, protože už ho nemohly unést. Starý pán seděl celý pokroucený a s krvavým kolenem na místě řidiče. Dominik, který stál ještě před autobusem a viděl dědu skrz sklo nevěřícně zahlásil - "Ten dědek je náš šofér?" Zachvilku došel pravý řidič a sjednal si pořádek. My jsme zaujali místo v autobuse a vyjelo se. Vedle nás přes uličku seděla skupinka už značně podroušených cestujících. Zrovna si nalívali rum do plastových kelímků a v rámci družení začali rum nutit i mně. S díky jsem odmítla. Tak prej mi ještě můžou nabídnout uzený bok nebo čokoládovou tyčinku. Pánovi jsem odvětila, že je šlechetný, ale opravdu nic nechci. Naštěstí jsme zachviličku byli v Hradišti, kde už byli přistavené vlaky. Když jsme dosprintovali na nástupiště, kde už čekal náš vlak směr Luhačovice, uviděli jsme onoho starého pána, jak se zase válí po zemi. Mamka prohlásila něco v tom smyslu, že se ho snad nezbavíme. Ale už u něho byl nějaký pán a pomáhal mu na nohy. My jsme s úlevou nasedli do vlaku. Jedeme a smějeme se dosavadním zážitkům, když v tom přijde průvodčí a říká - "Doufám, že mě nezabijete, ale budete si muset zase vystoupit. Tento vlak se vrací zpátky do Prahy a pro Vás dojede nový vlak." Vlak nás všechny vysypal v Újezdci a odjel. Stáli jsme tam a už se tomu jen smáli. Asi za 15 min dojel slibovaný vlak a my jsme konečně dojeli do Luhačovic. ČD mají asi nové zážitkové trasy :)

Zpáteční cesta byla hrozně nudná. Ani jednou jsme nepřestupovali a dojeli jsme jenom s 5 min zpožděním, ale i tak to byl opravdu veselý výlet.

Po třech letech

Vůbec mi to nepřipadá jako 3 roky, kdy jsem se na Prvákovinách seznámila s Ondrou. To jsme ještě netušili, že spolu zažijeme takové dobrodružství a Míša neměla ani páru o tom, že by s těma dvěma vyplesklýma prvákama mohla být v senátu. Na první přednášce v prvním semestru bylo narváno, všichni byli nadšení, že jsou vysokoškoláci. Postupem času nadšení vyprchalo a aula už nebyla zdaleka tak plná. Tudíž své spolužáky jsem potkávala buď na laboratorních cvičeních (kde je povinná účast) nebo večer v hospodě. Se Sárou jsme si padly do oka už hned ve cvičení z Histologie, kde jsme společně šmelily testy. Na konci druhého semestru jsme se dělili do 4 směrů. Řadilo se podle průměru a počtu kreditů. Na průměr jsem už od první zkoušky nejela (dostala jsem F), tak jsem musela jet na kredity. A pokud jste nechtěli jít na směr ekotoxikologie nebo kytky, bylo potřeba hodně kreditů, tak jsme si zapsaly workshop skandinávské lidové hudby na Fildě. Rozuměj 5 kreditů (u nás na PřF je nejtěžší zkouška z chemie za 4 kredity) za víkend tancování a zpívání. Že 99% přítomných neumělo švédsky ani žádným jiným skandinávským jazykem bylo všem jedno. Takže díky fildě jsme se já, Sára a Janča dostaly na směr imunologie.

Po třetím semestru, kdy jsem zažívala infarktové stavy, když Sára s Jančou opravovaly zkoušku z chemie, jsme se s Ondrou vydali na erasmus do Vídně. O tom už bylo hodně napsáno i řečeno. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a nás Vídeň naučila se učit, chodit na přednášky, nestresovat se k vůli zkouškám, vážit si ISu a taky jsme se skamarádili s Míšou, která nás uvrtala skoro do všeho, co na univerzitě dělá. Takže jsme se ocitli v malém senátu, já vedu s Míšou Prvákoviny a Ondra je i ve velkém senátu.

Po aklimatizaci z Vídně nastal 5. semestr a s ním se vynořila bakalářka. Začalo to být hmatatelné. Celý semestr se všichni pořád ptali - Co bakalářka, kolik toho máš? Na začátku 6. semestru propukla panika a všichni začali zuřivě datlovat. Opravdu se ta darebačka bakalářka nenapsala sama. Po tom, co ji všichni za 5 minut 12 odevzdali na studijní a úspěšně složili poslední zkoušku, tak došlo na obhajoby. Někteří dodělávali prezentace ještě 10 minut před začátkem, ale komise měla hodně jídla, tak byla spokojená a my obhájili. A pak to přišlo, to, o čem všichni mluví, státnice. Důležité je, kolem sebe šířit, že jste se učili, učíte se a budete se učit. Doma jsem nemusela nic dělat, protože jsem se pochopitelně učila. Mamka mi vždycky donesla nějaké jídlo a po špičkách odešla. Míša mi udělala roládu a muffiny. Ono učit se na státnice není zas tak špatné :D V den D mi přišly SMS, jak na mě všichni myslí a jak to dobře dopadne. Míša byla nervózní za mě. Já jsem po tvrdém Vídeňském tréninku věděla, že to prostě nějak dopadne a při nejhorším si to v únoru zopakuju. Ale my jsme skvělí, úžasní a dokonalí a všichni jsme to zvládli. Tudíž máme svůj první titul a prázdniny. Teď jenom doufám, že se všichni sejdeme i na magistrovi :)

Jak vybrat dovolenou

Jako každé léto, tak i to letošní narážíme na stále se opakující problém - Kam pojedeme letos na dovolenou? Rozuměj, Vaneska je stále v pubertální věku (i když zbytek rodiny z posledních sil doufá, že už se to brzo změní) a tudíž dovolená v Česku odpadá (je to v žebříčku trapnosti na nejvyšších příčkách). Takže se dostáváme k dovolené u moře. Tady se ovšem požadavky členů rodiny velice různí. Vaneska do hotelu bez bazénu nejede (sice jedeme na dovolenou k moři, ale ona je nejspokojenější u bazénu....). Já zase nikam nejedu autobusem. Představa několika hodin sedění v autobusu mě děsí. Tudíž se dožaduju letecké dopravy na místo. Mamka má z letadel zase strach, tudíž preferuje autobus a nejradši by jela někam do Evropy, Afriku zamítá. Taťkovi je to docela jedno, jen by uvítal minimálně polopenzi, nejlíp all inclusive.

Hledání vhodného zájezdu pak probíhá následovně. Já s Vančou hledáme místo podle našich představ, čili hotelový komplex s obřím bazénem a leteckou dopravou. Mamka hledá Řecko a Itálii autobusem. Taťka chodí do práce a sem tam vykřikne něco ve stylu - Poletíme na Seychely, tam bych se chtěl podívat. Na to mu mamka odpoví, že na to by musel udělat hodně přesčasů. Postupně už jsme letěli do Tunisu, Maroka, Egyptu, Turecka, Itálie, Řecka, Černé Hory. Ovšem vždycky jsme narazili na problém - špatné datum, odlet z Prahy, pláž moc daleko od hotelu, špatné recenze.

Kam letos poletíme/pojedeme je zatím velká neznámá. Někdo bude muset odstoupit z požadavků nebo taky zůstaneme v Otrokovicích a lehneme si na Štěrkáč. K obědu si dáme pizzu od Zvona, k tomu frappe a jako sladkou tečku cukrovou vatu. Pro zpestření programu si zajdeme na šlapadla nebo na tobogán. Večer si sbalíme deku a na kolech odjedeme domů. Zatím to vypadá na ten Štěrkáč.

Nečekaní návštěvníci

Už se několikrát stalo, že k nám do bytu otevřenou ventilačkou vletěl pták. Poprvé to byl vrabec, který vletěl do obyváku a nikým nepozorován se usadil za pohovkou. Jeho idylka skončila ve chvíli, kdy došla babička s Bedřichem (rozuměj rozmazlený vořech, který se oficiálně jmenuje Béďa, ale my mu drsňácky říkáme Bedřich). Bedřich, ač jindy jeví zájem jenom o jídlo, se s mohutným štěkotem vrhl do obyváku k sedačce. Vystrašený vrabec začal lítat a narážet do okna. Bedřich stěkal, vrabec vyplašeně lítal. V tomto okamžiku se přiřítily do obyváku mamka s babičkou. Mamka se začala bát o své pěstované kvítka na okně, aby je vrabec neponičil a babička o psa, protože ten na takový atletický výkon není zvyklý. Mamka se rozhodla jednat a dovlekla do obyváku taťku, aby nezvaného opeřence vykázal z bytu. Taťka seřval Bedřicha, ať se uklidní, otevřel okno a pták vyletěl.

Podruhé ptáka v obyváku odhalila mamka, když došla v 5 ráno ze třídního srazu. Vzniklou situaci se opět rozhodla řešit povoláním už zkušeného ornitologa (rozuměj taťku), který ovšem spal. Ale to pro mamku nebyla překážka a probudila taťku se slovy "Jarku, Jarku vstávej, v obyváku lítá pták!". Taťka, celý rozspalý, se podíval na mamku, na hodiny, zpátky na mamku a celou situaci komentoval "Pane bože, ty vypadáš..." Otočil se na druhý bok a hodlal pokračovat ve spaní. Jenže mamka trvala na nápravě dané situace a dožadovala se vyhození opeřence. Taťka byl teda násilím dovlečený do obyváku, kde zjistil, že tam opravdu poletuje zmatený pták, otevřel okno a vyhnal ho ven.

Třetí situace, nastala včera a shodou okolností byla opět mamka na třídním srazu. Tentokrát si pták vybral Vančin pokojík, kde jsem ho objevil já, když jsem šla Míši otevřít vchodové dveře. Tak jsme my dvě bioložky stály před zavřenýma dveřma pokojíku a spřádaly plány na odchyt. Můj nápad, že bychom ptáka mohly nechat v pokojíku do doby, než se vrátí mamka neprošel, tak jsme se tedy odhodlaně vrhly do pokoje (rozuměj hrál se hokej a nechtěly jsme o nic přijít). Pták zuřivě kroužil po pokoji a narážel do zdí. Míša začala oddělávat květináče z okna, já jsem odhrnula záclonu, otevřela okno a čekaly jsme, co pták. Ten ještě párkrát narazil do vedlejšího okna a pak se za našeho potlesku konečně trefil do otevřené půlky a odletěl. Konečně, můžeme jít na hokej.

Tak si říkám, neměla jsem jít studovat spíš ornitologii než imunologii? :D

                                                             S Bedřichem