Ze života předsedkyně

Se svou novou funkcí předsedkyně jsem se nejen vzdala velké porce svého zbytku volného času, ale taky jsem se naučila spoustu nových věcí a v další spoustě jsem se zdokonalila:

• zakládat doodle hlasování
• vytvářet události na fb a hledat k nim odpovídající úvodní fotky
• vést debaty po telefonu kdykoliv a kdekoliv (namátkou jmenujme třeba zkušební kabinku v Zootu) 
• psát seriózní emaily, kde používám vážený pane profesore a né zdar jak sviňa, však to znáte...
• říct svůj názor nahlas před celým senátem alis feministické okénko při debatě s kandidáty na děkana, kde jsem se vyjádřila, že ženy se v kuchyni opravdu necítí tak skvěle a že jejich jediná radost není jenom vaření (teda aspoň já to tak nemám :D )
• stát si za svým názorem (ne, opravdu mě do kuchyně nedostanete a i ženy mohou dělat kariéru)
• nedávat lidem najevo, že jsou mi nesympatičtí. Dobře, uznávám, že na tomto bodu musím ještě zapracovat, ale já se vážně snažím! 
• být milá a reprezentativní - ano i zde mám ještě značné nedostatky, vím to :D
• zdravit lidi, co se na mě usmívají v Kampuse a tváří se, že mě znají a já mám pocit, že už jsem je někde viděla či potkala.
• obsluhovat kávovar na děkanátu
• volat na děkanát a rezervovat zasedačku
• vést posenátní debaty v hospodě U Karla
• pátrat, kde skončila má pozvánka na děkanský večírek
• všem říkat, jak jsem hrozně důležitá a nepostradatelná a aby mě oslovovali paní předsedkyně :D

Navíc, předseda studentské komory je zván na kolegium děkana. Což je zasedání, kde se sejde děkan (jak nečekané, že?), proděkani, tajemnice, ředitelé ústavu, předsedové senátu a všechny velká zvířata z fakulty. Takové zasedání se konalo v pondělí. Dořítila jsem se do zasedačky přesně na čas, zjistila jsem, že z přítomných znám asi jen 5 lidí a jsem tu vlastně jediný zástupce studentů. Zašila jsem se do nejzazší části místnosti a snažila se působit nenápadně. Dostala jsem kávu, vybalila jsem si sešit na poznámky a pozdravila jsem předsedu senátu, který seděl v první lajně s děkanem a proděkany. Předseda řekl něco svému sousedovi a ten si přesedl na vedlejší židli. Pak na mě začal zuřivě gestikulovat, ať si jdu sednout na uvolněnou židli. Vytřeštila jsem oči a odmítavě zavrtěla hlavou. Ovšem předseda trval na svém a nezdolně ukazoval na volnou židli. To si toho už všimli i ostatní účastnící kolegia a začali pátrat, pro koho se ono místo uvolnilo. V tomto momentu jsem pochopila, že už není cesty zpět a já si musím přesednout. Tak jsem si sbalila kabelku a kafe a přesunula jsem se do VIP řady. Po cestě jsem ještě nasadila úsměv číslo 5 (taky znám jako ukaž dolíčky) a sebevědomý výraz. Ale vlastně jsem jen doufala, že se mě nebudou ptát na nějaké odborné dotazy. Dosedla jsem na svou přidělenou židli a úsměv 5 přeměnila na č. 6 (ukaž i zuby). Naproti naší VIP řady sedělo asi 20 profesorů a 2 profesorky. Já, bakalářka, která má problém s napsáním diplomky a při šťastné konstelaci hvězd budu v červnu magistra. Myslím, že tato situace byla dobrou přípravou na státnice. Tam těch zkoušejících bude jenom 10 :D Naštěstí se neřešilo moc studentských záležitostí, tak jsem nemusela do ničeho zabrušovat ani pak složitě vybrušovat a přežila své první kolegium.

Už zase nestíhám

Po pěti měsíčním pobytu na Azorských ostrovech jsem musela čelit tvrdému návratu do reality. Skutečnost, na kterou jsem se ani trochu netěšila. Ale plán byl jasný - ve škole prodloužím o semestr, ke státnicím půjdu v únoru. Během srpna, září, října dodělám výzkum na diplomku a do Vánoc ji mám napsanou a budu mít necelé dva měsíce na naučení se látky ke státnicím. Naplánované to bylo hezky, ale.... Ale trhliny se objevily už v srpnu, kdy jsem musela hlídkovat u ségry a čekat, až porodí, abych během osudného dne mohla hlídat Jindřicha a Petr mohl s Lindou do porodnice. Daliborovi se za náma moc nechtělo, ale nakonec v polovině srpna byl násilím vytažený. Já jsem po 12ti hodinách nepřetržitého hlídání Jindry byla zralá na láhev něčeho pěkně tvrdého a byla jsem fakt hodně ráda, když jsem uviděla švagra ve dveřích. V mezičase se mi ještě podařilo najít brigádu a přestěhovat se do nového bytu v centru, ale pořád jsem ještě odmítala skutečnost, že nemám 3 minuty od bytu oceán, když mluvím česky, tak mi všichni rozumí a steaky jsou tu hrozně drahé.

Ještě když jsem byla na Azorách, tak jsem byla opět zvolená do studentské komory akademického senátu PřF. A abych pozvedla úroveň svého ZetAáčkovství, tak jsem se rozhodla kandidovat na předsedkyni a i když jsem to nečekala, tak jsem byla zvolena. A jelikož děkanovi končí volební období, tak se vyhlásily nové děkanské volby. Čili poslední měsíc nedělám nic jiného, než zakládám Doodle hlasování o vhodném termínu pro nějakou schůzku, kde nám někdo chce říct, kdo že je ten nejvhodnější kandidát na nového děkana. Zakládání událostí na facebooku je teď moje nová superpower a volební programy kandidátů znám skoro nazpaměť. V noci se mi o tom dokonce zdají sny a Míša s železnou pravidelností před každou schůzkou doplňuje zásoby vína v lednici. Pevně doufám, že 20.listopadu jednoho z kandidátů zvolíme a já se konečně vyspím. Má játra to taky ocení.

Vrcholem všeho bylo, když jsem na diplomovém semináři měla přednášku o Azorách. Říkala jsem, jak to bylo super. Že jsme nemusely makat jak ve Vídni a sem tam jsme z laboratoře utekly dřív a šly se slunit na pláž. Abych motivovala všechny studenty, aby vyjeli na Erasmus, jak je to super, žejo. Na to konto se mě jedna slečna zeptala, jestli to nepovažuji za promarněnou příležitost. To jako vážně?! Promarněnou příležitost k čemu, k objevu nějaké senzace, která by byla hodná Nobelovky? Ne, takové ambice jsem nikdy neměla a po pěti letech studia je má jediná ambice to už konečně dostudovat, hodit desky s titulem do šuplíku a vyrazit ještě na absolventský Erasmus. Zrovna když jsem dneska vstávala a podívala se na hromadu hrnků od kávy, rtěnek a naušnic, které se mi během celého týdne nakupily na stole, protože klasicky zase nic nestíhám, tak jsem litovala, že jsem se neprobudila uprostřed Atlantiku. Tam bych nemusela řešit hromadu emailů, na jejichž vyřízení jsem ještě neměla čas a polepenou nástěnku lístečky, co, kdy, kde a s kým mám všechno vyřídit. Ale už i venkovní teplota mi naznačuje, že se opravdu nenacházím na Terceiře, čili ZetÁčko je 100% zpátky ve městě.

Myslím, že má Azorsko-brněnská aklimatizace je dokonána. I´m back, bitches! :)
PS: 24.11. v 18:00 v Otrokovické Městské kavárně budeme mít s Míšou přednášku o Azorách, kdyby chtěl někdo slyšet všechny naše zážitky naživo.

Azorský blog

Zdravím z Azorských ostrovů! Už jsme tady skoro týden a zážitků máme spoustu. Píšeme je spolu s Míšou na web, který vznikl za účelem našeho projektu. Najdete ho zde: http://www.mise-hroch.cz/
Po návratu z Azor zase obnovím svou Laboratoř myšlenek :)

Jak jsme byly skoro v Kodani

Maličká je na Erasmu v Kodani, a co bychom to byly za kamarádky, kdybychom ji nedojely navštívit. Takže jsme vybraly datum, zarezervovaly letenky (což se Míši kupodivu podařilo hned napoprvé a správně) a den před odletem, čili ve středu, jsme se pustily do vyřizování zbytku potřebných věcí, jako pojištění a vyměnění peněz. Dánské koruny se zdají být v Brně docela nedostatkové zboží. Abychom vyměnily dost peněz na náš výlet (když už tam budeme, tak si to užijeme), musely jsme obejít asi 5 směnáren. Maličká ještě chtěla dovést české pivo, prej to dánské se nedá pít. Jelikož ve středu má ještě Míša svátek, beru to přes Cupcakekárnu. Když slečna prodavačka vidí můj náklad piv, začne se smát a ptá se, jestli se dneska chystám na hezký večer. Uvádím situaci na pravou míru. Nehodlám všechna piva vypít sama, vezu je do Kodaně.  A ani je nevypijeme po cestě. Ovšem, kdybychom věděly, co se na nás chystá, tak místo piv nakoupím několik litrů vodky, nebo líp, absinta. Pak následovala fáze balení kufru. Tahle fáze mi nikdy nejde. Znáte ta dilemata - tohle tričko nebo radši toto tričko? Jak moc velká zima tam bude? Míša mezitím balí Coldrex, papírové kapesníky a slíbená piva. Při pohledu na svůj plný kufr se děsím okamžiku, kdy se budu muset sbalit na 5 měsíců na Azory. Asi si budeme muset zaplatit soukromé letadlo s rozšířeným zavazadlovým prostorem. 

Hned po balící fázi se objevil další problém a to - je potřeba si oholit nohy? Znáte to. Blíží se zima, dlouhé gatě...

Já: "Míšo, plánuješ si holit nohy?"

M: "Blázníš, v Dánsku je zima..."

Já: "Ale co když potkám nějakého dánského krále/prince/šlechtice?"

M: "No tak si je ohol."

Já: "Asi budu spíš doufat, že bude tma, vážně se mi nechce...."  

Po vyřešení všech zásadních problémů usínáme. Budík zvoní v 00:30. Míša klasicky vstává až na 168 budík. Bereme kufry (na malování obličejů nemáme energii) a na chodbě se srazíme se spolubydlou, který se vrací na byt.

O: "Vy někam jedete?"

Já: "Ne, jen bereme vyvenčit kufry."

1:10 projíždíme s kuframa přes Svoboďák. Míjíme skupinku ožralých erasmáků. Hledám tam své ovce, ale ty očividně paří někde jinde. V noční pokladně si koupíme lístky a zapadneme do prvního kupéčka a chystáme se následující 2,5 h spát. Vlak z Brna odjíždí přesně na čas, ale asi po minutě jízdy se zastaví. Sice jedeme nočním vlakem poprvé, ale toto nevypadá jako plánovaná zastávka. Nic se neděje. Asi po 10 min přichází průvodčí. Budeme mít 10 min zpoždění. Pak se vlak rozjede a asi po 5 min jízdy zase zastaví. Přichází znova průvodčí. Zpoždění se zvyšuje na 20 min, ale nemáme panikařit, letadlo nám neuletí. Opět trochu popojedeme a zastavíme. Průvodčí přichází dotřetice. Na trati před náma je technická závada a neví se, jak dlouho budeme muset čekat. 

V tomto momentě začínáme panikařit. Volám na Kiwi, kde jsme rezervovaly letenky. Check-in se zavírá hodinu před odletem, čili 6:10. Pokud bychom teď vyjeli, ještě to stíháme. Jenže vlak se ani nehne. Průvodčí přichází naposledy a s lítostí nám oznamuje, že bohužel tady budeme hodinu stát, tudíž letadlo nemáme šanci stihnout. Takže ve 3 ráno stojíte někde uprostřed pole, všude tma, jen na chodbičce lehce problikává světlo a k úplnosti situace už chybí jen mozkomoři. Podívám se na Míšu, na kufry a vzteky se rozbrečím. Míša pronáší sprostá slova na adresu ČD. Po tom, co Míšu přestane bavit nadávat a mě brečet (btw pro tyto případy by ČD měly do vlaků pořídit psychology) se zhroutíme na volné sedačky a spíme. Zpoždění narůstá. Vlakem prochází průvodčí a dává zpožděnky. Ptá se, jestli taky letíme do Vietnamu. Ne. Prej ve vedlejším vagónu je pán, co měl v 7 ráno letět do Vietnamu. Očividně i někdo další má blbou karmu. 6:45 jsme slavnostně přijeli do Prahy (plánovaný příjezd 4:08). Přesunuly jsme se na letiště, dořešit naši neveselou situaci. Všechny další lety do Kodaně jsou na dnešek plné. Netušila jsem, jak je Kodaň žádaná lokalita. Takže si sedáme do Costy na kafe a voláme domů.

Mamka: "Tak co, jak je v Kodani"?

Já: "Jak je v Kodani, to netuším, ale v Praze je hnusně...."

Chvilku našim trvá než pochopí, že sedím v Praze, zatímco naše letadlo už je v Dánsku. Jak se říká, zážitek nemusí být kladný, ale hluboký. Poučení před odletem na Azory - na letišti budeme minimálně 2 dny předem, rozděláme si tam stan a nehneme se z místa. 

A tak Míša skoro poprvé letěla letadlem. Ale my do té Kodaně napodruhé doletíme!

Jelimani na bytě

Po 4 letech v Brně (uf, už jsme vážně staré...) jsme opustily naše útočiště na Lesné a přestěhovaly jsme se přímo do centra, na Moravák. Stěhování bylo hektické. Na poslední chvíli nám padl byt na Táboře a my se pomalu začaly dívat po nějakých mostech, pod kterýma by se dalo přespávat. Ale pak se nám podařilo sehnat byt. Sice jen na prázdniny, ale lepší než pod mostem, že. Začala teda fáze pakování. Během čtyř let se nám podařila do Brna navozit spousta věcí (ani jsem netušila, že jich tolik mám). Takže jedno plné auto věcí jsme odvezli do Otrokovic a druhé plné auto se odstěhovalo do našeho nového bejváku (tímto děkujeme Štěpovi, který se tohoto úkolu statečně chopil. Dostal za to cenu nejlepšího (a taky jediného) švagra).

Vybalily jsme s Míšou první tašky z auta a vydaly se po schodech k bytu. Chvilku jsme přešlapovaly před dveřma, dohadovaly se, kdo zazvoní a co řekneme. Padaly návrhy jako - Ahoj, já jsem Natálie a toto Míša a teď tu budeme s Váma 2 měsíce bydlet (strýček Baloun style). Tak jsme tada zazvonily a čekaly, kdo nám dojde otevřít. Přišel borec, od pohledu ajťák. Hleděl na nás, my na něho.
Já: "Ahoj, my jsme vaše nové spolubydlící. Já jsem Natálie."
Míša: "A já Míša."
Borec: "Ahoj, já jsem Maťo." Načež se otočil a odešel zpět do pokoje.
My jsme vyložili celé auto. Za celou tu dobu se borci nehli z pokoje. Seděli u počítače a hráli hry. Postupem času jsme zjistily, že hraní PC her zaplňuje jejich veškerý volný čas. Jakmile dojdou z práce, zasednou ke stolu a bytem se nese zvuk střílení, občas přerušený slovenským sprostým slovem. Většinou jsou to hlášky: "Do pi*i, som minul" nebo "Ty ko*ot".

Takže prvního spolubydlícího jsme znaly jménem, z druhého jsme prozatím znaly záda, které jsme viděly, když jsme šly okolo jejich otevřeného pokoje a po třetím spolubydlícím se slehla zem. Dobré score. Míša asi po týdnu ze druhého spolubydlícího vymámila jmého. Na Krétu mi došla SMS - "Potkala jsem druhého spolubydlícího v kuchyni. Jmenuje se Andrej. Když jsem se ho na to ptala, tvářil se, jak kdybych po něm chtěla vyzradit minimálně státní tajemství."
Třetí spolubydla stále zůstával záhadou. O jeho existenci jsme věděly jen díky světlu z pokoje. Mezitím jsme zjistily, že po bytě nemůžeme chodit ani trochu odhalené, jak jsme byly z Lesné zvyklé. Když jsem jednou proběhla z pokoje do koupelny v kalhotkách a tričku, a čirou náhodou jsem v kuchyni potkala jednoho z IT spolubydlů, tak na můj outfit reagoval zrychleným mrkáním a chvilku to vypadalo, že začne ječet a s hrůzou se uteče hermeticky uzavřít do svého pokoje. Poučeny touto situací jsme náš pokoj opuštěly vždy řádně oblečeny a ustrojeny.

Asi po měsíci bydlení si to takhle jdu jen v ručníku, s mokrýma vlasama a rozmazanou řasenkou z koupelny (v domnění, že jsem na bytě sama) a kde se vzal, tu se vzal, v kuchyni sedí třetí spolubydlící. Lehce zaskočená, ale s grácií jsem nasadila úsměv č.5, natáhla k němu ruku a představila se (druhou rukou jsem si přidržovala ručník, aby nedošlo k nějaké nehodě).
Já: "Ahoj, já jsem Natálie."
On: "Ahoj,......... já jsem........To.....To....Tomáš."
Borec byl situací očividně víc zaskočený než já. Ale já jsem slušně vychovaná a přece kolem něho neprojdu bez seznámení, ne?

Takže po měsíci jsme konečně poznaly všechny naše spolubydlící. A zrovna touhle dobou se jeden z nich odhodlal k větší konverzaci než jen Ahoj při potkání v kuchyni.
Čtvrtek. Ležíme s Míšou v postelích, zavřené v pokoji. Unavené, nevyspalé. Já už v polospánku. Najednou klepání na dveře. Obě dvě vyděšeně hledíme na dveře.
Já: "Ježiši, něco hrozného se stalo."
Míša: "Myslíš, že jsme něco udělaly?"
Já: "Ne, ale třeba si někdo z nich uřezal prst a chtějí zachránit. Jdi otevřít."
Míša se pomalu sune ke dveřím a s nedůvěrou je otevírá. Za něma spolubydla M. (jeho řeč přeložená do češtiny)
On: "Mám závažnou otázku!"
Míša: "Jakou?"
On: "Dáte si se mnou víno?"
Já se začnu v posteli dusit smíchem, Míša na něho vytřeští oči. Ale nenechá se situací rozhodit.
Míša: "A co máš za víno?"
Jeliman ji podá flašku, Míša začně studovat etiketu.
Míša: Hm, Maďarské hrozny, to my nepijeme."
Začínám se smát nahlas.
On: "To je to vážně tak špatné víno?"
Míša: "No, bude hrozně sladké."
On: "Tak aspoň trošku si se mnou dej. Sám to nevypiju."
Míša: "Tak jenom trošku ale."
Načež ji teda nalil víno, opřel se o dveře a mlčel. Míša se pokoušela o hovor, ovšem marně. Na cokoliv se zeptala, on ji odpověděl, že je to tajné. Vypadalo to asi takhle.
Míša: "Co studuješ?"
On: "To je tajné."
Míša: "Aha. A kam chodíš do práce?"
On: "To je taky tajné."
Míša? "Aha, tak si to teda nech pro sebe."
Asi po 10 minutách rozhovoru v tomto stylu Míša ukončila debatu se slovy, že někdy koupíme lepší flašku vína a sedneme si k tomu všichni a zavřela dveře.
Já jsem ležela v posteli mrtvá smíchy, kompletně probraná.
Míša: "Můžeš mi říct, co to jako mělo znamenat?"
Já: "Asi to byl pokus o IT družbu."
Další pokus o seznamování se už do konce prázdnin neuskutečnil a my se tento týden přestěhovaly na nový byt. Myslím, že na našem starém bytě naše odstěhování jelimani oslavili brutální pařbou. Na počítači.

Azory? Kde to je?

Dva roky po tom, co jsem vstřeba všechny hluboké zážitky z Erasmu ve Vídni, jsem začala přemýšlet o dalším zahraničním dobrodružství. Tentokrát by to chtělo nějaké moře, pláž, slunko, teplo a žádný stres. Přesný opak Vídně. Někam na jih. Otevřela jsem si mapu a hle, Azorské ostrovy. O Azorech jsem kdysi dávno slyšela, ale nic víc, než že jsou to ostrovy někde daleko v moři, a že patří Portugalsku, jsem nevěděla. Takže začala fáze googlování. Po otevření první fotky jsem věděla, že !tam prostě musím!, i kdyby mě tam nechtěli.

Po této fázi následovalo další hledání, a to konkrétně nějaké univerzity/laboratoře, kde bych mohla "pracovat". Našla jsem University of the Azores. Dokonce na svých stránkách měli i záložku International. Jenže po kliknutí na zmíněnou záložku se nestalo nic. Hm. Snažila jsem se pak proklikat portugalským menu k něčemu, jako je třeba seznam fakult nebo laboratoří, ale to očividně nevedou. Tím se situace značně zkomplikovala. Jenže naštěstí náš oborový koordinátor má na Azorech známého, s kterým spolupracuje na výzkumu a tak ho poprosil, aby nám poslal seznam laboratoří. Asi jen po dvou urgovacích emailech (Azořani mají asi jako Portugalci pořád fiestu a relax) nám seznam poslal. No, výběr nebyl moc široký a doklikat se nějakých informací v angličtině bylo skoro nemožné. Po dlouhém hledání jsem si vybrala laboratoř, která měla v názvu imunologii. Super. Sepsala jsem email a už jsem ho skoro poslala, ale ještě mě napadlo (naštěstí!) si daného učitele vygooglit. A udělala jsem dobře! Laboratoř totiž nebyla na Azorech, ale v Portugalsku. Představa, jak doletím na Azory a tam mi řeknou, že o mně nikdo neví, mě docela pobavila.

Takže jsem se znova vrátila do fáze hledání a dávala si pozor, jestli jsem ještě pořád na Azorech. Pokus č. 2 byl úspěšnější a den po odeslání emailu mi došla odpověď, že mě berou a kdy že doletím, že mi zablokují koleje. Jupí. Mise Azory dostává reálné obrysy. Po tomto úspěchu se do hledání své vstupenky na Azory (rozuměj hledání laboratoře) pustila i Míša. Večer mi dojde zpráva - na jakém ostrově je tvá laboratoř? Hm, cože? Azory sice čítají 9 ostrovů, ale celá univerzita je velká jak naše přírodovědecká fakulta. Vůbec by mě nenapadlo, že by kampus mohl být někde jinde než na Ponta Delgada (hl. město). Jenže ouha. Moje laboratoř je ve městě Angra do Heroísmo, úplně na jiném ostrově. WTF?! Po dalším zuřivém hledání jsme zjistily, že kampus je dokonce na třech ostrovech. Takže situace se má tak, že já a Míša jsem na jiném ostrově než Sára s Jančou. A to se vyplatí. Ostrovy jsou od sebe dost daleko a mimo sezónu tam moc lodí nejezdí. A co jako budeme 5 měsíců dělat ve městě, které je velké jako Otrokovice? A celý ostrov má jen 40 000 obyvatel. Menší uklidnění nastalo v momentě, kdy jsme zjistily, že i tady se surfuje. Jako bonus je naše město v UNESCO seznamu a mají tam základnu Američtí letci. To by šlo.

Aby naše mise dostala ještě konkrétnější rozměry, je potřeba vyplnit spoustu papírů. Vyplňuje se tam harmonogram stáže, téma, na kterém budete pracovat atd. Surfování tam jako téma napsat vážně nejde, takže jsem poslala další email na Azory, s tím, ať mi tam vyplní, co budu dělat. Asi za týden mi došla odpověď. Bylo mi vybráno téma - vliv kortizolu u zvířat před porážkou na fertilizaci a následný embryonální vývoj. Hned pod tím, bylo napsané, že párkrát půjdeme na jatka, vezme se krev dobytku a vezmou se vaječníky. Zasekla jsem se u slova jatka. Jatka? Na jatkách jsem nebyla ani v ČR, ale budu mít rovnou premiéru na Azorech. To abych si do kufru zabalila gumáky a dlouhé rukavice. Naštěstí i na našem ostrově je nemocnice, takže v případě mého kolapsu/pokopání vzteklým dobytkem budu mít záchranu relativně blízko.
Myslím, že o veselé zážitky z Azor nebude nouze.

Pat a Mat v estrogenovém vydání

Když jste na bytě 4 ženské (ještě ke všemu ve složení - botanička, imunoložka, muzikoložka a stavařka), tak to má své výhody i nevýhody. Největší problém asi nastává vždy ve chvíli, kdy se na bytě něco pokazí. Jako dneska. Přestalo nám svítit světlo v koupelně. Nastala panika. Koupelna je nejfrekventovanější místo v bytě. Po hromadné poradě jsme sestavily krizový plán v následujícím znění:
1) Koupit žárovku
2) Vyměnit žárovku
A to vše, pokud možno, bez ztrát na životech.

Míša koupila žárovku (po dlouhém hloubání a dloubání zvolila typ žárovky, který už byl skoro vyprodaný aneb všichni ji kupují, tak my taky). Bod číslo 1 splněn. Jelikož už nikdo jiný na bytě kromě mě nebyl, byla jsem pověřena bodem číslo 2. Přinesla jsem si židličku do koupeny. Míša stála ve dveřích a držela zakoupenou žárovku. Po menším boji s krytem světla a temně znějícím křupnutím, které se ozvalo při mé demontaci, jsem se dostala k problematické žárovce. Odmontovala jsem ji a jala se montovat novou žárovku. Jenže. Překvapení. Existují různé druhy žárovek a Míšin nákup nebyl zrovna nejšťastnější. Závit naší nové žárovky byl moc velký. Hupsík. Krizový plán obdržel významnou trhlinu. Po zanalyzování nové situace jsme se rozhodly projít byt a zjistit, jestli ještě někde jinde náhodou nemáme žárovku s požadovanou velikostí závitu. Jednu jsme objevily ve stolní lampičce. Supiš. Namontovala jsem tedy nalezenou žárovku do koupelny a blahosklonně oznámila Míši, ať rožne. Míša cvakla vypínačem a (chvilka napětí) nic. Krizový plán se zhroutil. Chyba bude zřejmě někde mezi světlem a vypínačem, čímž vyvstala otázka - Jsou dvě bioložky schopné vyřešit tento problém?

Po chvilce bezradného přešlapování před koupelnou se Míša vydala do kuchyně a přinesla kuchyňský nůž a se slovy: "Bacha, jdu to odmontovat" začala profesionálně odmontovávat vypínač. Její profesionalitu musel vylepšit až přítel na telelefonu aneb - Tati, jak se odmontovává ta bílá krabička od vypínače? Po dobře mířených radách typu - vypni si pojistky, nejsi proti elektřině očkovaná - se podařilo kryt sundat. Vyměnily jsme ho s krytem vedlejšího vypínače a světe div se, v koupelně se svítilo. Čímž jsme splnily náš krizový plán a mise - rozsviť koupelnu, byla splněna.
Jupí, můžeme se z fleku vdávat!